Básník v medu

Vytahám ze zásuvky psacího stolu malé hlavičky vousatých básníků. S louskáčkem v ruce budu zjišťovat, co v nich je. A pak si olizovat prsty od medu. Někdy se vyplatí sedět tři hodiny na místě kvůli několika větám. 

Pověz mi, básníku, co mě čeká ve světech za zrcadly? Na opačné straně řeky? Narostou mi už křídla? Vezme mne někdo do lesů? Pustím po proudu lodičku ze skořápky a svíčka bude ozařovat cestu. Jen mi řekni...

Ucítím ještě někdy vůni vlhkého mechu a hub tak, jak jsem ji kdysi cítila? A budou růst na vrcholu jehličím vystlaného kopce divoce zbarvené náprstníky? Kam vlastně teče řeka, můj milý? A kdo o tom rozhodl? Kdo si usmyslil, že tvrdé jádro bude nejlépe chutnat obalené v husté, sladké zlatavé lepkavosti?

Použité spláchnout

Na úzkém lůžku leží dívka a hází si červeným jablkem. Nahoru, dolů, plesknutí do dlaně. Za oknem vítr ohýbá větve stromů. Třesknutí, z opuštěného psacího stolu se rozletí sněhová vánice popsaných papírů. Do pokoje se dere proužek světla z chodby.

Po špičkách přeběhnout.

Rozrazit dveře.

Obchází kolem řady zrcadel pokrytých závojem vysrážené vodní páry.

Prst rozráží nekonečnost drobných kapiček, krasopis, hladce propojené vlnovky, troufalé smyčky.

Obličej se vytrácí do nezřetelných skvrn. Taje v horkosti.

Podzámčí

V trávě vyšlapaná pěšina se vine kolem zadních dvorků. Přes věkovité plaňkové ploty se naklání větve napůl zdivočelých a dávno neprořezávaných ovocných stromů. Přezrálé ovoce těžce voní pozdním létem. Vysoké oprýskané štíty nevrhají žádný stín. Je poledne. 

Ozubená kolečka poskočí. Vše do sebe zapadne. Věžní hodiny odbíjejí dvanáctou. Svět se odmlčí. Tichem bzučí včely. Vánek nízko nad zemí zachrastí prvním uschlým listím. 

Pěšina se stáčí v dlouhém oblouku podél vysoké zdi oddělující zámek od zadních traktů měšťanských domů. Vzhledem k tomu, že vše živé i neživé zatajilo dech, je vcelku nepatřičné, když se nábožným tichem po posledním úderu mohutného zvonu rozezní kdesi o pár kroků napřed velmi neumělé hvízdání. Neznámá bytost krytá velkorysým rondelem raně barokního opevnění, s obdivuhodnou energií a zcela bezostyšně mrzačí ústřední motiv z Mostu přes řeku Kwai.

Slavnost

Vzduchem šustí uvolněné květinové věnce. Vybledlé lístky se drolí, tiše klesají ve vírech k zemi. Uschlé pozůstatky včerejší slávy. Pachuti utkvělé na znavených chuťových pohárcích. Poházeným sklenicím zmatněla dna. Zaschlé skvrny na ubruse. Převržená židle vzpíná bílé nohy k obloze. Odpařené kapky červeného vína. Rozmazaná líčidla. Krajka odhozená do bláta.

Tichá voda

Letní noc mezi paneláky dýchá horkem, ozvěny vzdálené hudby se tříští o betonové bloky. Kořeny stromů zvlnily asfaltový chodník. Hlava je vysoko ve hvězdách, špička plátěnky narazí do nečekané přednášky. Prsty obepnou útlou paži.

Smích.

„Nepadej. A dívej se na hvězdy.“

„Jsou… rozmazané.“

„A ty opilá.“

„Můžeš za to ty.“

„Ne.“

„A kdo teda?“

„Alkohol.“

Básník II (Perspektivy)

Napůl zasněná, napůl zahořklá, z části nadchnutá pro všechny radosti světa, z části otupělá. Kráčí ulicí, gumové podrážky a drobné kamenné krychličky. Oči postupně kloužou po rozpadající se omítce, obnažených cihlách (nepozorovaně se drolí, oranžový prach se snáší na chodník, ten zase stejně neznatelně stírá gumu z jejích podrážek, vše se zmenšuje, vše se rozpadá), pohled utkví na osamělém trsu trávy rašícím mezi spárami a opět vzletí vzhůru, tam, kde jsou mezi křídly dvojitých starých oken květináče s přebohatými fialkami. Zrak náhodné chodkyně mířící v půl čtvrté v teplém předjaří z nádraží do knihovny se zarazí na dvojici, která ji předejde svižným tempem.

Básník

Sluneční proudy ti

Smáčely

vlasy, oči, malinové rty

Na ústech jí uvízne trochu mléčné pěny. V kávě se nevyzná, proto si vždy objednává caffé latte, jelikož přinejmenším tuší, jak to vyslovit. Lehce se chvějící ruce si pohrávají s papírovým ubrouskem a prohmatávají sáčky s cukrem. Na leštěné desce stolu vlhký prst umete cestičku mezi rozsypanými krystalky. 

Vor a zeď

Svět je rozbitá skořápka, praská. Houpající se lupínky, malé lodičky, šplhá do nich. Kde jen najde pocit bezpečí? Chce se obklopit měkkými polštáři a hladkými látkami, hřejivou pleteninou. Usadit do houpacího křesla z ořechového dřeva a do rytmu povrzávat. Nahoru, dolů. Ještě, prosím.

Lidské obličeje jsou laciné kašírované masky, titulky včerejších novin, pitvorné a zdeformované. Průzory nevnímá lidské bytosti, jen další karikatury. Nevěří ve faleš rozpraskaných zaschlých pigmentů. V pronikavě čpějící lak a lacinost umělých vláken.

Mýdlová slečna

Nosí na zádech malý batůžek. Střemhlav se vrhá do nebezpečí, a když už má namále, když je na samotné hraně skutečnosti, že by snad mohla cítit, zavazadlo se otevírá. Vystřeluje padák, volný pád je zastaven, párkrát sebou škubne. Padák se roztahuje, rozprostírá, nemá hranic. Uzavírá se kolem nahého těla do průhledné koule, v jejíchž stěnách se líně převalují barvy duhy.

Slyší jen krev, co jí šumí v uších, dotýká se studené bariéry, cizí rozpálené tělo zůstává venku. Tázavé modré oči, jemně modelované rty, zlaté strniště vousů. On to samozřejmě netuší, neví, že se ve skutečnosti nedotýká měkkého těla pod zpocenou kůží, ale že jeho dlaně jen neškodně sklouzávají po hladké stěně. Prsty muzikanta nemohou provrtat díru do krunýře lehčího než dech.

Muž ze skla

Přechází místnostmi. Chodby jako žíly, obývací pokoj s pruhovanou sedačkou jako srdce. Tepával, růžová energie, zlaté odlesky. Teď dům není ničím jiným než mrtvým tělem. Špatným rozhodnutím. Pomalu napřímí ruce. Spojí prsty. Sladká bolest protahujících se končetin. Najednou dostane strach, že je třeba ze skla. Že stačí jen trochu silnější tlak, špatné došlápnutí a rozsype se. Rozjímá, jak dlouho už takhle chladný a skleněný prochází domem. Městem. Životem.