Nosí na
zádech malý batůžek. Střemhlav se vrhá do nebezpečí, a když už má namále, když
je na samotné hraně skutečnosti, že by snad mohla cítit, zavazadlo se otevírá.
Vystřeluje padák, volný pád je zastaven, párkrát sebou škubne. Padák
se roztahuje, rozprostírá, nemá hranic. Uzavírá se kolem nahého těla do
průhledné koule, v jejíchž stěnách se líně převalují barvy duhy.
Slyší jen
krev, co jí šumí v uších, dotýká se studené bariéry, cizí rozpálené tělo
zůstává venku. Tázavé modré oči, jemně modelované rty, zlaté strniště vousů. On
to samozřejmě netuší, neví, že se ve skutečnosti nedotýká měkkého těla pod
zpocenou kůží, ale že jeho dlaně jen neškodně sklouzávají po hladké stěně.
Prsty muzikanta nemohou provrtat díru do krunýře lehčího než dech.
