Skleněná krychle

Ráno a večer září budova strojírenských závodů do daleka. Vypadá jako složená z obřích luxfer. Šest na délku, dvě na výšku. Statická pomerančová záře sodíkových výbojek zdraví míhající se světelné čáry vlaků na hlavním koridoru. Vnitřek je vyztužený kovovými konstrukcemi, lávkami, můstky a kolejnicemi pro jeřáb, jehož těžký, žlutočerně pruhovaný hák se pohupuje sem a tam. Zdálky ty nesčetné tuny železa vypadají jako filigrán. 

Naše krásná průmyslová krajina, hlásí čtyřicet let stará brožura oslavující sedmisté výročí založení obce. Obzor je spoutaný dráty vysokého napětí svíranými ocelovými pěstmi mnohoramenných doširoka rozkročených stožárů. Nebe na podzim rudne červení nad prořídlými remízky utopenými v širých polích. V létě tu dozrávají pšenice a ječmen, sklízí se řepa a hlávky zelí. Když fouká ten správný vítr, ani není cítit rafinérka. Po nedávno vyasfaltované cestě se podél trati vrací fotbalisté z tréninku. Od úst jim stoupá pára a mísí se s mlhou převalující se podél náspu. Na návěstidle naskočí zelená. V barevném světelném pruhu tančí drobné vodní kapičky. Polní cesty jsou prázdné. Pustí psa z vodítka, zvedne klacek a hodí. Pak si ho převezme, zaboří prsty do teplé srsti, pod kterou hrají svaly, a hodí znovu. Bezděčně se usmívá.

Otázka (Pod břečťanem)

Přemýšlel jste nad tím, co je po smrti? 

Pichlavý obrýlený pohled hřbitovního havrana se mi zaklesne do očí. Ostrý rybářský háček. Dvojice vystřelených špendlíků prosviští zorničkami a zapichuje se do mozku, jako by to byl kus houby. Nebo chapadýlko sépie, co na mě mává z rýže na talíři v mé oblíbené vietnamské restauraci. Po havranově boku stojí společník, vypadá, že žehlička pečlivě převálcovala nejen jeho oblek, ale také tvář mající výraz a mimiku gumové rukavice na ruce oběšencově.

To je gól, pomyslím si. Zrovna dnes. Náhody neexistují. 

Olšanský hřbitov se pod hustým příkrovem větví rozpíjí v nazelenalém šeru. Rozpadající se náhrobní kameny a zívající jámy zamřížované sesychajícím bedněním jsou jako klišoidně romantická divadelní kulisa. Pokaždé mě překvapí, že existuje něco, co vyhlíží jako koncentrát veškerých přemrštěných představ o tom, jak má místo posledního odpočinku vypadat. Opodál se mezi břečťanem, pod nímž bobtnají kopečky letitých hrobů, jen, jen explodovat a vydat svá ponurá tajemství, mihne strakatý kocour. Zvíře nehlučně klouže džunglí živenou tisíci rozložených těl, a nakonec se uvelebí na desce z černého mramoru. Vrhá nevraživé pohledy člověka, který byl nevítaným návštěvníkem vyrušen ve vlastní kuchyni při vyjídání lednice.

Čekání na barokní zázrak

Je úterý, 15:20. Stojíš v poli a čekáš na zázrak. Pánbůh nahoře odhodil cigaretu a žhavý nedopalek teď směřuje dolů, bez jediného zvuku klouže jako fénixovo peříčko absolutní nicotou a klesá níže a níže, až se před ním rozestoupí mraky. Atmosférou se rozběhnou kola, jako když hodíš kámen na vodní hladinu. Ty zatím přešlapuješ na místě, pod nohama strniště, a vzhlížíš k obloze, která cedí zbloudilé sluneční světlo do paprsků důstojně a rozhodně roztínajících šedivá oblaka a mířících k zemi jako zlaté šípy. To je jako na divadle, říkáš si, zatímco si nevědomky koušeš spodní ret, s rukama v kapsách. 

Světlo začne ještě víc sílit, reflektory se rozžhaví naplno. Božské špačky mají rozměry velkoměst, to jsi nevěděl. Nebe se konečně s hromovým praskotem protrhne, nitky povolí a vyvalí se zářivě bílý vnitřek, jako když dírou v kalhotách zasvítí bílá kůže. Čím je vlastně vyplněné nebe? Je to podobné vatě? Či spíš tekutině, jako je třeba láva? Nebo sklivec? Boží oko rozříznuté skalpelem. Co všechno se dá zažít, když si člověk jednou nadejde zkratkou, kdo by to byl řekl.

Mezi psem a vlkem

Potkávám ji jakoby mimoděk.

Spolu po vlastní ose.

Ahoj.
Ahoj.
Neprotneme se, jen vedle sebe tak bezhlesně kloužeme.
Půjdeme?
Tak jo.

Popíjíme a mluvíme o životě. O pěstování pokojovek. O dobrých dovolenkových destinacích, při tomto tématu taktně přecházím nedostatek či přebytek partnerů na jedné nebo druhé straně. O tom, že zítra zase bude pršet a horka už snad pominou. Říkám, že poslední dobou toho víc vypiju, než sním. Ona se směje, buď nechápe, že to myslím vážně, nebo je jí to jedno.

***

V drahých načančaných výlohách se vlní nekonečný dav. Světla svítí, blýskavé věci se blyští, odpadky přetékají z odpadkových košů, vše je na svém místě. Víceméně. Každý je spokojený. Naše ruce se pohupují blízko, nakonec do sebe vklouznou, a tak kráčíme bok po boku. Řetěz aut je nekonečný, semafory rozjíždí večerní disko. Blížíme se k podchodu, rozpékanou pizzou a močí páchnoucí díře obroubené barevnými žárovkami. Jackpot, zapulzuje – mně a jí – agresivně nad hlavami, když mizíme v tunýlku.

Lesy s máslem, kroky zpět

Oblé a mírné jako nakynuté těsto v míse

dnes hory vypouštějí páru do oblak

Vlhký dech voní mechem, jehličím, kluzkými úlomky kůry

a koláčem vytaženým z trouby

Mezi prsty věčnost, začátky a konce, borůvky umyté deštěm

Nemůžu se udržet, protože všechno, co se kdy stalo

se v dálce mění v nostalgické obrazy v rámech, 

fotky zasunuté do dvou růžků

pod papírem průhledným jak kapří šupina pro štěstí

A všechny radosti a smutky jsou prostě hezčí v černobílé

Vracím se a snad na mou počest 

lesy hned ráno natáhly pavučiny mezi kapradím

a ověsily je tisíci skleněných ozdobiček
Vzduch je tak hladký, svobodný a povědomý

Tekuté máslo a hebký tvaroh s rozinkami

Dva kroky dopředu, jeden zpět, zastavit, ohlédnout, zkamenět

Svatá hodina

Pojďme pít světlo,

co teče z nebe
na červené střechy
pražských činžáků
Skočit a letět podél oken
Mávat záclonám, muškátům
a prostřeným stolům s nedělním obědem
Padat vzduchem po dešti,
lesklým a ostrým jako diamant

/zplihlí duchové uvízli v prádelních šňůrách/
Stromy jsou reklama
na Swarovského krystaly
Vinné víly sklízejí křišťál
z kopřivových listů
Večer si ho budou házet do skleniček
a zvonit slovy jak kostkami ledu
Budou se tě ptát,
jestli bys za nimi šel
až na kraj světa

Věčná

Nechám to ze sebe sklouznout. Splynout po stehnech ke kotníkům. Realita je tvárná hmota, se kterou si můžu nakládat, jak se mi zlíbí. Těsto natřeme na prkénko a odkrajujeme nočky rovnou do vroucí vody. Vlezu si do vany a za kotníky mě popadnou liány umělých kytek valících se po stěně v zaprášeném vodopádu. Vařím se a pára uniká do světlíku. Vysrážené kapičky po mně stékají jako sklence vychlazeného vína.  Zvlhlé prameny se mi lepí na čelo a na jazyku mám chuť vlastního potu. Na hladině se pohupují drobečky výčitek. Ve vlasech mi uvízlo suché muší křidélko, malá vločka perleti. Všechno se to postupně sype a taje, zatímco mi prsty bezvládně visí přes okraj a bezděčně se dotýkají vzorku na kachlíku.

Za plechovou stěnou hoří modré věčné světlo. Ochočený plamínek s bafnutím vyskočí pokaždé, když otočím kohoutkem. Životu nebezpečno používat elektrických spotřebičů ve vaně a sahat na ně z vany. Spřádám představu sebe sama, jak se nesmyslně máčím a v druhé ruce třímám velký obstarožní fén, na cestě do ráje plného pogumovaných textilních orchidejí. Zamyslím se nad uplynulými čtyřiadvaceti hodinami a zhodnotím své činy hlasitým a od srdce míněným „Ty jsi ale kráva!“. Začnu se smát, zavřu oči, zvrátím hlavu a nechám ji klesnout pod hladinu.

Cizinka

Vidím v davu plout jeho tvář. Nazlátlá hlava se mezi ostatními chodci točí jako suchý list na vodní hladině. Ve spáncích mi líně buší otupělý nezájem, ale přesto mechanicky kladu nohy před sebe. Počasí je nevýrazně přívětivé, bledě modré nebe je sem tam poprskané mráčky připomínajícími útržky papírových kapesníků. Zoufale obyčejný den. Mé počínání není racionální. Myšlenky mi uletěly a místo toho se mi v hlavě převaluje dusné prázdno. Neexistuje lepší a horší možnost, co dělat – každá z nich chutná jako neslané polévka. Proto teď polopřítomně našlapuji na místa, kterých se dotkly jeho podrážky. 

Kolem mě šelestí vzdušné proudy a v otevřených oknech se vzdouvají záclony jako ohromné lodní plachty. Na jazyku na okamžik ucítím náznak známé chuti. Vidím se v jednom z těch pokojů – už se pomalu stmívá. Otevírám skříňku z ořechového dřeva. Natahuji ruku do tmavého přítmí věznícího dlouhé desítky let samoty. Vytahuji zašlou broušenou sklenku nasáklou vůní prachu. Nepřítomně ji čistím rukávem. Na podlaze koupelny stojí láhev červeného. Vím, že to musím udělat. Přivoním si a unaveně se zády opřu o vanu. Páteří mi sjede pár mrazivých elektrických výbojů.

Krkavci

Město křižovaly modrobíložluté tramvaje, cinkající kocábky v ulicích. Stejně zbarvené autobusy skřípavě vyhrávaly na své uplakané harmoniky. Kolem stadionu kroužily trolejbusy prozpěvující nekonečné písně elektrickými hlasy v kolísající tónině. Rytmus udávaly ubíhající pražce, jako naléhavá spodní linka znělo táhlé houkání vlaků proplétajících se v křivolakých stínech drolících se betonových kolosů. Když tramvaj zastavila nahoře na mostě, ozvala se veselá varhánková melodie, následovaná názvem zastávky oznámené ženským hlasem. Červený strojek s mlasknutím skousl jízdenku. Poté se rozsvítilo výstražné světélko podobné oranžovému rohlíčku. Vztyčené sběrače jako pavoučí nožky škrábaly po chvějících se elektrických drátech, obepínajících celé čtvrti do utažených smyček.

Jablíčko

Drsný modrozelený koberec pod bosou nohou, která se vyklubala z peřin. Červený textilní potah na kancelářské židli, co pod nehtem vydává intenzivní škrabavý zvuk. Chladný povrch chodby, lepkavé ťapání chodidel a pak ještě ledovější podlaha v podkroví, kde se nikdy netopilo. Vzorek na linu připomíná zamrzlý ledový oceán. Praskající dřevo schodů, dusot, který jde slyšet až ven na zahradu, přikrytou široce roztaženými, ochranitelskými pažemi zakrslých jabloní. Hmyz jablka nabodával, tehdy zhnědla a pokropily je bílé flíčky hniloby. Zvednout z mokré trávy a hodit do lesa. Zvednout. Hodit. Zvednout. Hodit. Z rozměklého ovoce odpadávaly stopky. Doletělo sotva pár desítek centimetrů za bortící se drátěný plot. Někdy se o něj rozprsklo.

Absolutní nula

Zní to jak ohraní Radiohead a obnošení Pixies. Zachytává se mi to na řasách. Nostalgický devadesátkový playlist, co tlačí slzy do očí. Vítr venku sfoukal zimu do podivné narudlé šedi. Mám krev na rtech. Budujeme si své malé pohodlné vesmíry, které se po čase rozpadnou na pixely. Vzal je loňský vítr. Ohýbal stromy a sfoukal zimu z fasád domů, z krátkého zmučeného trávníku, z holých stromových pahýlů. Vzal a nevrátí.

Vzhlédnu. Zpomalený záběr rozloží plynulou křivku okamžiku do mnoha trhaných pohybů. Z výšky na mě shlédnou okna, pohodlně usazená v narezle okrovém brizolitu. Zakloněná hlava, roztočený svět. Okna, balkony a celé budovy se míhají v chaotických pruzích. Jako filmový pás, jak rozbité video.

Hladí mě po rameni. Přijdeš? To bude pracovní párty. Když se vykloním od počítače, vidím ho sedět ve vedlejší místnosti, tělo zborcené uvnitř mikiny. Necítím k němu nic nepatřičného. Je jen jako vzdálená ozvěna minulých časů. Jako odraz odrazu ruky, která mi vjela do vlasů. Čas rozsekaný do nádechů, výdechů. Tu-du, tu-du, tu-du. Srdeční rytmus ve vzduchoprázdnu. Silné magnetické pole.