Zní to jak ohraní
Radiohead a obnošení Pixies. Zachytává se mi to na řasách. Nostalgický
devadesátkový playlist, co tlačí slzy do očí. Vítr venku sfoukal zimu do
podivné narudlé šedi. Mám krev na rtech. Budujeme si své malé pohodlné vesmíry,
které se po čase rozpadnou na pixely. Vzal je loňský vítr. Ohýbal stromy a
sfoukal zimu z fasád domů, z krátkého zmučeného trávníku, z holých
stromových pahýlů. Vzal a nevrátí.
Vzhlédnu. Zpomalený záběr
rozloží plynulou křivku okamžiku do mnoha trhaných pohybů. Z výšky na mě
shlédnou okna, pohodlně usazená v narezle okrovém brizolitu. Zakloněná
hlava, roztočený svět. Okna, balkony a celé budovy se míhají v chaotických pruzích.
Jako filmový pás, jak rozbité video.
Hladí mě po rameni.
Přijdeš? To bude pracovní párty. Když se vykloním od počítače, vidím ho sedět
ve vedlejší místnosti, tělo zborcené uvnitř mikiny. Necítím k němu nic
nepatřičného. Je jen jako vzdálená ozvěna minulých časů. Jako odraz odrazu
ruky, která mi vjela do vlasů. Čas rozsekaný do nádechů, výdechů. Tu-du, tu-du,
tu-du. Srdeční rytmus ve vzduchoprázdnu. Silné magnetické pole.
