Svatá hodina

Pojďme pít světlo,

co teče z nebe
na červené střechy
pražských činžáků
Skočit a letět podél oken
Mávat záclonám, muškátům
a prostřeným stolům s nedělním obědem
Padat vzduchem po dešti,
lesklým a ostrým jako diamant

/zplihlí duchové uvízli v prádelních šňůrách/
Stromy jsou reklama
na Swarovského krystaly
Vinné víly sklízejí křišťál
z kopřivových listů
Večer si ho budou házet do skleniček
a zvonit slovy jak kostkami ledu
Budou se tě ptát,
jestli bys za nimi šel
až na kraj světa

Věčná

Nechám to ze sebe sklouznout. Splynout po stehnech ke kotníkům. Realita je tvárná hmota, se kterou si můžu nakládat, jak se mi zlíbí. Těsto natřeme na prkénko a odkrajujeme nočky rovnou do vroucí vody. Vlezu si do vany a za kotníky mě popadnou liány umělých kytek valících se po stěně v zaprášeném vodopádu. Vařím se a pára uniká do světlíku. Vysrážené kapičky po mně stékají jako sklence vychlazeného vína.  Zvlhlé prameny se mi lepí na čelo a na jazyku mám chuť vlastního potu. Na hladině se pohupují drobečky výčitek. Ve vlasech mi uvízlo suché muší křidélko, malá vločka perleti. Všechno se to postupně sype a taje, zatímco mi prsty bezvládně visí přes okraj a bezděčně se dotýkají vzorku na kachlíku.

Za plechovou stěnou hoří modré věčné světlo. Ochočený plamínek s bafnutím vyskočí pokaždé, když otočím kohoutkem. Životu nebezpečno používat elektrických spotřebičů ve vaně a sahat na ně z vany. Spřádám představu sebe sama, jak se nesmyslně máčím a v druhé ruce třímám velký obstarožní fén, na cestě do ráje plného pogumovaných textilních orchidejí. Zamyslím se nad uplynulými čtyřiadvaceti hodinami a zhodnotím své činy hlasitým a od srdce míněným „Ty jsi ale kráva!“. Začnu se smát, zavřu oči, zvrátím hlavu a nechám ji klesnout pod hladinu.