Otázka (Pod břečťanem)

Přemýšlel jste nad tím, co je po smrti? 

Pichlavý obrýlený pohled hřbitovního havrana se mi zaklesne do očí. Ostrý rybářský háček. Dvojice vystřelených špendlíků prosviští zorničkami a zapichuje se do mozku, jako by to byl kus houby. Nebo chapadýlko sépie, co na mě mává z rýže na talíři v mé oblíbené vietnamské restauraci. Po havranově boku stojí společník, vypadá, že žehlička pečlivě převálcovala nejen jeho oblek, ale také tvář mající výraz a mimiku gumové rukavice na ruce oběšencově.

To je gól, pomyslím si. Zrovna dnes. Náhody neexistují. 

Olšanský hřbitov se pod hustým příkrovem větví rozpíjí v nazelenalém šeru. Rozpadající se náhrobní kameny a zívající jámy zamřížované sesychajícím bedněním jsou jako klišoidně romantická divadelní kulisa. Pokaždé mě překvapí, že existuje něco, co vyhlíží jako koncentrát veškerých přemrštěných představ o tom, jak má místo posledního odpočinku vypadat. Opodál se mezi břečťanem, pod nímž bobtnají kopečky letitých hrobů, jen, jen explodovat a vydat svá ponurá tajemství, mihne strakatý kocour. Zvíře nehlučně klouže džunglí živenou tisíci rozložených těl, a nakonec se uvelebí na desce z černého mramoru. Vrhá nevraživé pohledy člověka, který byl nevítaným návštěvníkem vyrušen ve vlastní kuchyni při vyjídání lednice.

Čekání na barokní zázrak

Je úterý, 15:20. Stojíš v poli a čekáš na zázrak. Pánbůh nahoře odhodil cigaretu a žhavý nedopalek teď směřuje dolů, bez jediného zvuku klouže jako fénixovo peříčko absolutní nicotou a klesá níže a níže, až se před ním rozestoupí mraky. Atmosférou se rozběhnou kola, jako když hodíš kámen na vodní hladinu. Ty zatím přešlapuješ na místě, pod nohama strniště, a vzhlížíš k obloze, která cedí zbloudilé sluneční světlo do paprsků důstojně a rozhodně roztínajících šedivá oblaka a mířících k zemi jako zlaté šípy. To je jako na divadle, říkáš si, zatímco si nevědomky koušeš spodní ret, s rukama v kapsách. 

Světlo začne ještě víc sílit, reflektory se rozžhaví naplno. Božské špačky mají rozměry velkoměst, to jsi nevěděl. Nebe se konečně s hromovým praskotem protrhne, nitky povolí a vyvalí se zářivě bílý vnitřek, jako když dírou v kalhotách zasvítí bílá kůže. Čím je vlastně vyplněné nebe? Je to podobné vatě? Či spíš tekutině, jako je třeba láva? Nebo sklivec? Boží oko rozříznuté skalpelem. Co všechno se dá zažít, když si člověk jednou nadejde zkratkou, kdo by to byl řekl.

Mezi psem a vlkem

Potkávám ji jakoby mimoděk.

Spolu po vlastní ose.

Ahoj.
Ahoj.
Neprotneme se, jen vedle sebe tak bezhlesně kloužeme.
Půjdeme?
Tak jo.

Popíjíme a mluvíme o životě. O pěstování pokojovek. O dobrých dovolenkových destinacích, při tomto tématu taktně přecházím nedostatek či přebytek partnerů na jedné nebo druhé straně. O tom, že zítra zase bude pršet a horka už snad pominou. Říkám, že poslední dobou toho víc vypiju, než sním. Ona se směje, buď nechápe, že to myslím vážně, nebo je jí to jedno.

***

V drahých načančaných výlohách se vlní nekonečný dav. Světla svítí, blýskavé věci se blyští, odpadky přetékají z odpadkových košů, vše je na svém místě. Víceméně. Každý je spokojený. Naše ruce se pohupují blízko, nakonec do sebe vklouznou, a tak kráčíme bok po boku. Řetěz aut je nekonečný, semafory rozjíždí večerní disko. Blížíme se k podchodu, rozpékanou pizzou a močí páchnoucí díře obroubené barevnými žárovkami. Jackpot, zapulzuje – mně a jí – agresivně nad hlavami, když mizíme v tunýlku.