Ráno a večer září budova strojírenských závodů do daleka. Vypadá jako složená z obřích luxfer. Šest na délku, dvě na výšku. Statická pomerančová záře sodíkových výbojek zdraví míhající se světelné čáry vlaků na hlavním koridoru. Vnitřek je vyztužený kovovými konstrukcemi, lávkami, můstky a kolejnicemi pro jeřáb, jehož těžký, žlutočerně pruhovaný hák se pohupuje sem a tam. Zdálky ty nesčetné tuny železa vypadají jako filigrán.
Naše krásná průmyslová krajina, hlásí čtyřicet let stará brožura oslavující sedmisté výročí založení obce. Obzor je spoutaný dráty vysokého napětí svíranými ocelovými pěstmi mnohoramenných doširoka rozkročených stožárů. Nebe na podzim rudne červení nad prořídlými remízky utopenými v širých polích. V létě tu dozrávají pšenice a ječmen, sklízí se řepa a hlávky zelí. Když fouká ten správný vítr, ani není cítit rafinérka. Po nedávno vyasfaltované cestě se podél trati vrací fotbalisté z tréninku. Od úst jim stoupá pára a mísí se s mlhou převalující se podél náspu. Na návěstidle naskočí zelená. V barevném světelném pruhu tančí drobné vodní kapičky. Polní cesty jsou prázdné. Pustí psa z vodítka, zvedne klacek a hodí. Pak si ho převezme, zaboří prsty do teplé srsti, pod kterou hrají svaly, a hodí znovu. Bezděčně se usmívá.
