Věčná

Nechám to ze sebe sklouznout. Splynout po stehnech ke kotníkům. Realita je tvárná hmota, se kterou si můžu nakládat, jak se mi zlíbí. Těsto natřeme na prkénko a odkrajujeme nočky rovnou do vroucí vody. Vlezu si do vany a za kotníky mě popadnou liány umělých kytek valících se po stěně v zaprášeném vodopádu. Vařím se a pára uniká do světlíku. Vysrážené kapičky po mně stékají jako sklence vychlazeného vína.  Zvlhlé prameny se mi lepí na čelo a na jazyku mám chuť vlastního potu. Na hladině se pohupují drobečky výčitek. Ve vlasech mi uvízlo suché muší křidélko, malá vločka perleti. Všechno se to postupně sype a taje, zatímco mi prsty bezvládně visí přes okraj a bezděčně se dotýkají vzorku na kachlíku.

Za plechovou stěnou hoří modré věčné světlo. Ochočený plamínek s bafnutím vyskočí pokaždé, když otočím kohoutkem. Životu nebezpečno používat elektrických spotřebičů ve vaně a sahat na ně z vany. Spřádám představu sebe sama, jak se nesmyslně máčím a v druhé ruce třímám velký obstarožní fén, na cestě do ráje plného pogumovaných textilních orchidejí. Zamyslím se nad uplynulými čtyřiadvaceti hodinami a zhodnotím své činy hlasitým a od srdce míněným „Ty jsi ale kráva!“. Začnu se smát, zavřu oči, zvrátím hlavu a nechám ji klesnout pod hladinu.

Cizinka

Vidím v davu plout jeho tvář. Nazlátlá hlava se mezi ostatními chodci točí jako suchý list na vodní hladině. Ve spáncích mi líně buší otupělý nezájem, ale přesto mechanicky kladu nohy před sebe. Počasí je nevýrazně přívětivé, bledě modré nebe je sem tam poprskané mráčky připomínajícími útržky papírových kapesníků. Zoufale obyčejný den. Mé počínání není racionální. Myšlenky mi uletěly a místo toho se mi v hlavě převaluje dusné prázdno. Neexistuje lepší a horší možnost, co dělat – každá z nich chutná jako neslané polévka. Proto teď polopřítomně našlapuji na místa, kterých se dotkly jeho podrážky. 

Kolem mě šelestí vzdušné proudy a v otevřených oknech se vzdouvají záclony jako ohromné lodní plachty. Na jazyku na okamžik ucítím náznak známé chuti. Vidím se v jednom z těch pokojů – už se pomalu stmívá. Otevírám skříňku z ořechového dřeva. Natahuji ruku do tmavého přítmí věznícího dlouhé desítky let samoty. Vytahuji zašlou broušenou sklenku nasáklou vůní prachu. Nepřítomně ji čistím rukávem. Na podlaze koupelny stojí láhev červeného. Vím, že to musím udělat. Přivoním si a unaveně se zády opřu o vanu. Páteří mi sjede pár mrazivých elektrických výbojů.

Krkavci

Město křižovaly modrobíložluté tramvaje, cinkající kocábky v ulicích. Stejně zbarvené autobusy skřípavě vyhrávaly na své uplakané harmoniky. Kolem stadionu kroužily trolejbusy prozpěvující nekonečné písně elektrickými hlasy v kolísající tónině. Rytmus udávaly ubíhající pražce, jako naléhavá spodní linka znělo táhlé houkání vlaků proplétajících se v křivolakých stínech drolících se betonových kolosů. Když tramvaj zastavila nahoře na mostě, ozvala se veselá varhánková melodie, následovaná názvem zastávky oznámené ženským hlasem. Červený strojek s mlasknutím skousl jízdenku. Poté se rozsvítilo výstražné světélko podobné oranžovému rohlíčku. Vztyčené sběrače jako pavoučí nožky škrábaly po chvějících se elektrických drátech, obepínajících celé čtvrti do utažených smyček.

Jablíčko

Drsný modrozelený koberec pod bosou nohou, která se vyklubala z peřin. Červený textilní potah na kancelářské židli, co pod nehtem vydává intenzivní škrabavý zvuk. Chladný povrch chodby, lepkavé ťapání chodidel a pak ještě ledovější podlaha v podkroví, kde se nikdy netopilo. Vzorek na linu připomíná zamrzlý ledový oceán. Praskající dřevo schodů, dusot, který jde slyšet až ven na zahradu, přikrytou široce roztaženými, ochranitelskými pažemi zakrslých jabloní. Hmyz jablka nabodával, tehdy zhnědla a pokropily je bílé flíčky hniloby. Zvednout z mokré trávy a hodit do lesa. Zvednout. Hodit. Zvednout. Hodit. Z rozměklého ovoce odpadávaly stopky. Doletělo sotva pár desítek centimetrů za bortící se drátěný plot. Někdy se o něj rozprsklo.

Absolutní nula

Zní to jak ohraní Radiohead a obnošení Pixies. Zachytává se mi to na řasách. Nostalgický devadesátkový playlist, co tlačí slzy do očí. Vítr venku sfoukal zimu do podivné narudlé šedi. Mám krev na rtech. Budujeme si své malé pohodlné vesmíry, které se po čase rozpadnou na pixely. Vzal je loňský vítr. Ohýbal stromy a sfoukal zimu z fasád domů, z krátkého zmučeného trávníku, z holých stromových pahýlů. Vzal a nevrátí.

Vzhlédnu. Zpomalený záběr rozloží plynulou křivku okamžiku do mnoha trhaných pohybů. Z výšky na mě shlédnou okna, pohodlně usazená v narezle okrovém brizolitu. Zakloněná hlava, roztočený svět. Okna, balkony a celé budovy se míhají v chaotických pruzích. Jako filmový pás, jak rozbité video.

Hladí mě po rameni. Přijdeš? To bude pracovní párty. Když se vykloním od počítače, vidím ho sedět ve vedlejší místnosti, tělo zborcené uvnitř mikiny. Necítím k němu nic nepatřičného. Je jen jako vzdálená ozvěna minulých časů. Jako odraz odrazu ruky, která mi vjela do vlasů. Čas rozsekaný do nádechů, výdechů. Tu-du, tu-du, tu-du. Srdeční rytmus ve vzduchoprázdnu. Silné magnetické pole.