Nevzpomeneš si na med

Marie na břehu moře. Hroty se zarývají do bodavého žhavého písku. Spalující záře štěpí nebe. Holá zhrublá kůže. Jemný prach v záhybech. Záliv plný slz. Ostrá tráva mezi prsty. Nabírá hrsti plné soli krvavýma rukama.

Jednou tančila mezi prostěradly nataženými na šňůrách. Opíral se do nich silný vítr, nastalo bílé vlnobití. Ona pobíhala bosá trávou, točila se a vířila se vzdušnými proudy. Léto na vrcholu sil, slunce v nejvyšším bodě. Smála se v závojích pro nevěstu. V něžně přítulné trávě se schovávalo žihadlo. Divoký úsměv se slzami v očích.

Pojď. Pojď. Pojď.

Smích cuchá vlasy, smích podlamuje kolena, smích trhá hruď a země je vystlána měkkými poduškami. Padla do lůžka pro nevěstu. Vody se nad ní zavřely a ze slunce zůstal bledý bod kdesi v dálce. Střídavě se přibližuje a oddaluje, nebe se rozhoupalo, když někdo příliš prudce přirazil dveře.

Dychtivé nádechy plné očekávání.

Pojď. 

Svaly spletené do lan, svaly potažené medovou kůží, tak zlatou, tak sladkou! Nechala se chytit, spoutat a její smějící se ústa zachytávala slzy z plačících očí. Vůně hlíny, trávy, soli, horka, prachu, rozpáleného kamení, slunečního svitu, vodní hladiny. Zavřela oči, zacpala si uši, ale dýchat musí stále, nenasytně, vstřebávat vjemy. Shora, zdola. Nevěsta zapletená do závojů a lan. Pěšinka vzájemné náklonnosti. Kde vlastně končí? Chceš se podívat na konec?

Pojď, pojď, pojď.

Krev, med, moře. Nevěsta ležela v roztrhaných závojích a plakala sladké slzy. Med na tvářích a žihadla v trávě. Teplý vítr zastudil na holých pažích. Hořce se usmívala cukrovými ústy. V dálce slyšela šumět moře.

Pojď.

Po vyschlých pláních. Zaboř se do trsů levandule. Kráčej bosa cestou dlážděnou skleněnými střepy, čepelemi nožů a nedodrženými sliby. Vykonej pouť nejtemnějšími houštinami myšlenek. Kráčej v bolesti, zatímco se sůl sype mezi prsty. Mysli na lačná ústa, stokrát se týrej v těch nejostřejších větrech na břehu moře. Andělské oči, zlatá kůže, cesta vysypaná solí a levandulí, cesta lemovaná co kdyby a proč.

Kam kráčíš skleněným pískem a slanými krystaly s medem prýštícím z očí. On to poví. Kdo to poví? Nikdo? Bude levandulové pole mlčet? Když půjdeš dostatečně dlouho, dojdeš na strmý útes porostlý bodavým houštím. Ta nenasytná ústa ztracená ve vousech protkaných slunečními paprsky!

Pojď. Dál. Klesej. Na hebká kolena, na hrubý štěrk.

Sestup na břeh moře. Trhej trávu, naber sůl. 

V dálce se už třepotají bílá prostěradla. Hudba letí nad hladinou. Hlasy hostů zvoní. Obřad začne co nevidět, nevěsto. Marie. Něco třpytivého a bílého.