Cestou na Hrad potkám doktora D. Sedí na fialovém sedadle s panoramaty Hradčan a za ním se míhají vnitřnosti metra. Se svými zaoblenými obroučkami brýlí, hladce oholenými tvářemi a střízlivým oděvem působí jako stárnoucí, dobře pěstěný kněz. Bývaly však časy, kdy kopal do země na Balkáně a prý měl plnovous. V rukou svírá plochou koženou aktovku a Malostranská dýchá kovem a mramorem. Konverzujeme na pomalu se šinoucích eskalátorech, co vyváží cestující do přívětivé zahrady. Času máme dost, tak mu vyprávím o své práci u doktora F. Sněhové chmýří venku se mění v těžké kapky vody.
Drobné žulové kostky dnes podkluzují, ale přidávám do kroku, protože za sebou slyším klapat frajerské podpatky pána, co na schodech hrává na kytaru a zpívá známé písně neznámou řečí. Nesmí mě dohonit. A kdo šlápne na čáru, má v botě žížalu. Mamma mia, povídá si sám pro sebe, zatímco oba stoupáme vzhůru. To se jeden našlape, co, ptá se usměvavý policista u kontrolního rámu. Že mi budou pískat hodinky, to už víme oba. Přeje mi hezký den a já jemu, protože vím, že to už dnes dost možná od nikoho jiného neuslyší.
