Vidím v davu plout jeho tvář. Nazlátlá hlava se mezi ostatními chodci točí jako suchý list na vodní hladině. Ve spáncích mi líně buší otupělý nezájem, ale přesto mechanicky kladu nohy před sebe. Počasí je nevýrazně přívětivé, bledě modré nebe je sem tam poprskané mráčky připomínajícími útržky papírových kapesníků. Zoufale obyčejný den. Mé počínání není racionální. Myšlenky mi uletěly a místo toho se mi v hlavě převaluje dusné prázdno. Neexistuje lepší a horší možnost, co dělat – každá z nich chutná jako neslané polévka. Proto teď polopřítomně našlapuji na místa, kterých se dotkly jeho podrážky.
Kolem mě šelestí vzdušné proudy a v otevřených oknech se vzdouvají záclony jako ohromné lodní plachty. Na jazyku na okamžik ucítím náznak známé chuti. Vidím se v jednom z těch pokojů – už se pomalu stmívá. Otevírám skříňku z ořechového dřeva. Natahuji ruku do tmavého přítmí věznícího dlouhé desítky let samoty. Vytahuji zašlou broušenou sklenku nasáklou vůní prachu. Nepřítomně ji čistím rukávem. Na podlaze koupelny stojí láhev červeného. Vím, že to musím udělat. Přivoním si a unaveně se zády opřu o vanu. Páteří mi sjede pár mrazivých elektrických výbojů.
