Cizinka

Vidím v davu plout jeho tvář. Nazlátlá hlava se mezi ostatními chodci točí jako suchý list na vodní hladině. Ve spáncích mi líně buší otupělý nezájem, ale přesto mechanicky kladu nohy před sebe. Počasí je nevýrazně přívětivé, bledě modré nebe je sem tam poprskané mráčky připomínajícími útržky papírových kapesníků. Zoufale obyčejný den. Mé počínání není racionální. Myšlenky mi uletěly a místo toho se mi v hlavě převaluje dusné prázdno. Neexistuje lepší a horší možnost, co dělat – každá z nich chutná jako neslané polévka. Proto teď polopřítomně našlapuji na místa, kterých se dotkly jeho podrážky. 

Kolem mě šelestí vzdušné proudy a v otevřených oknech se vzdouvají záclony jako ohromné lodní plachty. Na jazyku na okamžik ucítím náznak známé chuti. Vidím se v jednom z těch pokojů – už se pomalu stmívá. Otevírám skříňku z ořechového dřeva. Natahuji ruku do tmavého přítmí věznícího dlouhé desítky let samoty. Vytahuji zašlou broušenou sklenku nasáklou vůní prachu. Nepřítomně ji čistím rukávem. Na podlaze koupelny stojí láhev červeného. Vím, že to musím udělat. Přivoním si a unaveně se zády opřu o vanu. Páteří mi sjede pár mrazivých elektrických výbojů.

Tohle vyvolávání duchů je mi krajně nepříjemné, ale zdá se, že má životní cesta momentálně nenabízí žádnou lepší odbočku. Přivřu oči a soustředím se na detaily jeho tváře. Je to stejné, jako bych se něco snažila spatřit v zamlženém zrcadle. Omlouvám se. Opar vysrážený na skle se pojednou rozestoupí a nabídne mi obličej. Samozřejmě, úplně jiný obličej, než ten, co jsem si právě snažila tak poctivě vybavit. Zadívám se tomu přízraku do očí, rty zbarvené modrým portugalem. Dobrý večer, zašeptám a jemně přejedu prstem po skle. 

Během doby, co jsem se topila v myšlenkách, se stihla ulice proměnit. Její boky už neobepínají honosné činžáky, místo toho si dělá pohodlí a domácky se roztéká do předzahrádek. Lidé také zmizeli. Hlava podobná vzdálenému slunci skloněnému nad obzorem už téměř není vidět. U uší mi zabziká lesklá zelená muška. Je to právě ona, kdo mě probudí. Nad poli se rozléhají hlasy zvonů oznamujících klekání. Ještě jsem se ani jednou neohlédla. Nyní mě vede kupředu jabloňová alej lemující zašedlou stužku opuštěné silnice. V příkopech vržou cvrčci. Na holých pažích mě bez varování zastudí první závan večerního chladu. Moucha mi pořád bzučí před nosem. Jako by mě chtěla vést. 

Poté, co jsem si znovu nalila vína, stekla po nakloněném hrdle lahve krvavá slza. Stírám ji prstem a vkládám si ho do úst. Žilami se mi šíří příjemné, vzrušené teplo. Vím, že kdybych sklonila hlavu, nabídl by se mi pohled na hrudník hořící červenými skvrnami. Ukázal se. Ozval se. Na několik okamžiků opět budu mít pro co žít. Pro naděje lehoučké jako pavučinky třepotající se ve větru. Pro něj. Mé vědomí se statickým praskáním zesílí, zakrouží mi nad hlavou a odlétne. Vznáší se nad obilnými lány a remízky, až doputuje na úpatí hor. Letí na křídlech dravých ptáků, stoupá k nebesům. 

Zelená muška netrpělivě bzučí pár kroků přede mnou. V nastávajícím soumraku její tělíčko počne matně světélkovat. Mé vědomí se konečně probere s pocitem tvořeným napůl strachem a napůl opatrným zájmem. Po chvíli spatřím nehybnou postavu stojící uprostřed cesty pár set metrů přede mnou. Končetiny mi váznou v hustém sirupu, přesto postupuji kupředu. Rozechvěle vnímám trpkou chuť vína na jazyku. 

Postava uprostřed silnice se přibližuje. Přestože se ani nepohne, vzdálenost mezi námi se zkracuje rychleji, než to umožňují mé váhavé kroky. Moucha zakrouží kolem hlavy neznámého ve světelné spirále. Rozbouřené záhyby jeho oděvu jsou ztuhlé, dlaně se obrací k tmavnoucí obloze. Hledím do tváře soše s prázdnými bělmy zvrácenými v sloup. Ze stromů se začnou s dunivým bubnováním sypat tvrdá zelená jablka. V panice klesám před kamenným přeludem na kolena a kryji si rukama hlavu. Cítím, jak se mi nedozrálé ovoce odráží od zad. 

Když znovu otevřu oči, rozevírá se nade mnou nekonečné noční nebe. Zvláštní obloha, přeplněná hvězdami tak moc, že spolu musí bojovat o místo. Občas některá z nich s tichým syčením spadne. Silnice přede mnou je prázdná. Podivný barokně exaltovaný fantom je pryč. Na zemi neleží jediné jablíčko, ale koruny stromů jsou zcela obnažené. Bez plodů. Bez listů. Jsem sama, ale nejde mi znovu se uzavřít do otupující samoty izolující mě od okolního světa jako vata v uších. Něco mi brání ohlížet se. Není jiné možnosti než jít vpřed. 

Dlouhé hodiny procházím tichou noční krajinou, do vlasů mi prší diamantový třpyt hvězd. Cesta nakonec vyústí u jezera černé vody světélkující nebeským galaktickým svitem. Zouvám si boty a bosa kráčím pískem. Zahlédnu hlavu plující na hladině. Jako zlatý list. Pokládám boty do písku. Upírám zrak do dálky a stahuji si sukni přes boky. Postupně upouštím oblečení a poslední zbytky zábran kousek po kousku na hromádku, dokud nezůstanu stát na břehu zcela nahá. Hlava se kolébá v dálce přede mnou jako splávek. 

Pomalu se vydávám vpřed. Jezero mi olízne prsty u nohou. Zvedám ruce nad hlavu a svazuji si vlasy. Nad hladinou pluje ticho. Voda připomíná tekuté stříbro. Plynule se do ní nořím, ani na chvíli neváhám. Je to pouhý rozmar, ale podprahová přitažlivost mi ovíjí kotníky a táhne mě do hloubky. Udělám první tempo a blížím se k němu. Očekává mě, splývá na místě a v očích se mu odráží ten nadpřirozený nebeský výbuch. Jeho dlaně mě pod hladinou obepnou. 

Nemusela jsem, ale mohla jsem. V mých polibcích je vzdor. Vznáším se uprostřed ničeho, držím se jediného pevného bodu, co je zrovna po ruce. Touha a odpor se stávají jedním. Neumím říct, zda jsou to slzy, či pouhá voda, co mi ve stružkách stéká po tvářích. V mozku se mi rodí myšlenka, zrnko písku zvolna obalované perletí. Vysílám ji vzhůru do štrasového nebe. Usadím ji na křídla dravců, ať ji v pořádku doručí dříve, než se rozední.