Muž ze skla

Přechází místnostmi. Chodby jako žíly, obývací pokoj s pruhovanou sedačkou jako srdce. Tepával, růžová energie, zlaté odlesky. Teď dům není ničím jiným než mrtvým tělem. Špatným rozhodnutím. Pomalu napřímí ruce. Spojí prsty. Sladká bolest protahujících se končetin. Najednou dostane strach, že je třeba ze skla. Že stačí jen trochu silnější tlak, špatné došlápnutí a rozsype se. Rozjímá, jak dlouho už takhle chladný a skleněný prochází domem. Městem. Životem.

Představuje si, že se jednou při jízdě do sousedního města setká čelně s náklaďákem a po nárazu se rozletí na milion pět set tisíc křišťálových úlomků, smísí se s ostatními střepy a kusy plechu a už jej nikdy nikdo nenajde. Nad silnicí se bude válet mlha, majáky budou modře blikat a těžké podrážky záchranářů budou drtit jeho pozůstatky na drobný skleněný písek. Řidiče druhého vozu převezou do nemocnice pouze s lehkými zraněními, ale ten už bude do konce života blouznit o autě, které řídil duch, bude zarývat prsty do kostkované pokrývky a pak vděčně přijme horký čaj nabízený pečující rukou ošetřovatelky, protože jej všichni opustí. Bude ve skutečnosti uvnitř mrtev.

Přemýšlí, zda v jeho křehké schránce ještě bije srdce, není si jistý, zda to, co cítí, je srdeční tep, nebo tlak přicházející exploze. Zuby tiskne ret, hrubý, na jazyku mu utkví kus kůže, tvrdá šupina. Napadá jej, že požírá sám sebe, a s jistou slastí znovu zkousne. Jednoho dne se definitivně zhroutí sám do sebe a vše, co najdou, bude vytahaný svetr plný žmolků.

Venku se prudce rozprší, kapky zařinčí o parapet a jej napadne, zda na jeho skleněném těle budou zvonit, chladné rolničky. Dveře jdou špatně otevřít, protože vlhkostí se celý rám křiví a ohýbá. Na chviličku jej zachvátí velmi uspokojivý pocit z toho, že s tím nehodlá vůbec nic udělat. Venku zavoní hlína, ale dříve, než si její svěžestí stihne naplnit nos, vtáhnout ji do plic, uvědomí si, že sklo by tolik dobrého nepojalo, že by popraskalo hned teď. Tlející tráva přehluší ostatní pachy, mrtvolný rozklad na konci léta. Dýchá zlehka, tři kroky po kluzkých dřevěných schůdcích, mokrá zeleň se poddá černé plátěnce, voda vsákne dovnitř, ale křemičité hmotě je to přeci jedno.

Pomalu zaklání hlavu.

Zavrzání osamělého ptačího hrdélka. Provazy vody, žádná něžná sprška, v mžiku mu slepí víčka k sobě, mokré řasy, zamrká, rámují neživotný pohled hračky. Duhovky z modrého skla. Prší moc prudce na to, aby voda zvonila, jen prudce naráží a drtí a on se snaží udržet oči otevřené, zatímco se do deště halí jako do studené přikrývky, ale na tom nesejde, sám je přeci chladnější. Je sochou, zvrhlou instalací depresivního umělce. Cítí, jak mu tuhnou svaly, tedy spíše to tuší, protože cit jej opouští. Nejdřív zfialoví, poté zmodrá, nakonec splyne s padajícím šerem a v poslední fázi již bude jen transparentním kusem hmoty, až z něj voda smyje poslední zbytky člověka, kterým se už dávno necítí být, ale jehož masku ještě ze zvyku nosí.

***

Poté, co skoro zemřel, se mnohé změnilo. Znovu jej nastěhovali do dětského pokoje. Vybledlé okrové stěny, čára červenou pastelkou ještě stále zůstala skrytá za čelem postele. Dole je zeď plná důlků, rýh, jizvy odhalily bílé maso. Dětská ruka pouštěla jedno autíčko za druhým, už tenkrát se mu líbila představa, jak malincí pasažéři po nárazu proletí čelním sklem (to viděl ve filmu v babiččině staré televizi, když se bezesný přiblížil po studených dlaždičkách, bez hlesu zíral, zapomněl sám na sebe, na vlastní existenci, a babička byla moc rozčarovaná a telefonovala rodičům). Přemítal, zda ti malí človíčci byli hodní, nebo zlí, a přijdou-li do nebe či do pekla.

Teď už je velký a chápe, že peklo vůbec nemusí být horoucí a plné výkřiků trpících, ale že se naopak může skrývat v studeném mlčení. Plyšový medvěd na polici to kývnutím potvrdí. Matka stále doufá, že jednou bude mít vnoučata, a tak žádnou z hraček nevyhodila, ale sotva syn vylétl z hnízda, pootvírala staré krabice a vysázela všechno zpět.

Panoptikum mrtvých tváří, zaprášených barevných krabic skrývajících plastové figurky a hrací kostky, dětský atlas světa, malinká kytara (počet prasklých strun: dvě), auto na dálkové ovládání (ta velká rýha nalevo od psacího stolu, to byla hrozně tragická nehoda, safari expedice skončila neslavně a mrtvá těla sežrali lvi). To v rohu, co připomíná zdeformovaného kostlivce, to je skládací koloběžka, zasekla se jaksi v půli a nikdo ji už nespraví, ale matka věci nerada vyhazuje.

On tu leží zaseknutý v posteli, tak tak se na ni vejde. Na povlečení jsou drobné květinky. Listuje knihou o tajemných místech a napadne jej, zda je zklamáním. Samozřejmě, zní odpověď. A nehodlá s tím vůbec nic udělat. Matka mu odnese prázdný hrnek od čaje. Líbí se mu vylít horkou tekutinu z okna, jak se v chladném vzduchu zoufale zatřepotá obláček páry. Nic neřekne, ale ví, že ta žena s mikádem (prý je to mahagonová, jemu se zdá, že barva z krabičky jí dodává vzezření figuríny ze zaprášené výlohy), přijde za hodinu a půl přesně s polévkou, znovu se jej zeptá, zda se nenají dole s ní, on znovu bude dlouze mlčet a pomalu zavrtí hlavou. V krku mu zašramotí kašel. Matka se zeptá, zda nechce další deku a on odmítne, protože tu tíhu by už neunesl. Jako by promáčkl ledový škraloup, co se nad ránem vytvořil na kaluži. Takhle by to dopadlo. Je slabý.

***

Jednoho pozdně dubnového odpoledne o mnoho měsíců později se na chvíli vyjasní. Obloha se pročistí a záclona cedí do pokoje světlo, ta záře je velmi nepřirozená a on se zvedne od stolu (odsunul stranou dózy s barevnými pastelkami, starým pravítkem, gumou, sadou vyschlých zvýrazňovačů, nahradil je laptopem s výkonnými repráčky, které drásají sluch a srdce nebohé matce i mlčenlivému otci, nedovolují si však protestovat), chce zatáhnout závěsy, ale cosi upoutá jeho pohled.

Snad jsou to větve plné rašících zelených pupenů, snad osamělý drozd, co na ně usedne. K uším dolehne zvuk klapajících podpatků, pamatuje si, jak ťukaly ty matčiny, když jej vodila do školky. Drahá podpatky nikdy nenosila, vystačila si s teniskami, které v zimě měnila za kožené kotníkové boty. Někdy jej to trochu mrzelo, chtěl jí říct, jak mu chybí ten zvuk, kdy se šteklíček setká s asfaltovým chodníkem či dokonce mramorovými dlaždicemi, pak to ale spolknul a tiše obdivoval, že s ním ta ženská bytost vůbec je.

V té chvíli se každopádně zapře o parapet a nakonec váhavě pootvírá okno, jenom škvíra, přesto jej ale svěžest vzduchu ohromí. Už ji vidí, modrý kabát se míhá za spletitými, houževnatými keři tvořícími živý plot, přesto tam je, jak něžný to je zvuk, když svižným krokem kráčí po betonových deskách, kolem projede auto, pročísne jarní den vrněním motoru a utichne, avšak podpatky ťukají dále, ten zvuk utichá až mnohem později.

Zdánlivě se nic nestalo, dále stojí u okna, ale po dlouhé době, po rozmazaných dnech, týdnech, měsících, změti apatie a dráždivého kašle, jej něco uvnitř bodne. Mohla by to být vůle. Ale také zápal plic. Možná, že se z něj prý nikdy dočista nezotaví. V hrudníku mu zvoní skleněnky.

Toho večera usíná s ozvěnou ťukajících podpatků v hlavě. Té noci konečně spí nepřerušovaně. Dokonce neprocitne ani tehdy, když tichounce zaskřípají dveře a matka nahlíží do pokoje, protože jí přijde divné, že nezaslechla bledého náměsíčníka bloudit po chodbě, nespatřila jej, jak si chladí čelo o světle zelené kachličky v koupelně... ne, dnes je klid, vosková tvář je mírná a skoro zranitelná v měsíčním světle, sevření úst povolilo. Ale dýchá. Mahagonové vlasy se zatřepotají kolem obličeje, když žena nevěřícně pohodí hlavou.

***

S prvními letními dny se začíná vytrácet ven. Nahází do sebe matčinu večeři, beze slova se zvedá, bere z věšáku bundu a odchází chodníčkem ohraničeným zakrslými jehličnany, za okny čte otcova silueta knihu o druhé světové válce, matka naskládá nádobí do myčky a vzápětí se obývací pokoj rozzáří modrým světlem televizní obrazovky. Jde rovně, mine dvě boční ulice, zahýbá doprava, tam kde ještě lidé nechtějí propadnout rozvláčné apatii letního večera, míjí skupinky teenagerů, popíjejících pivo, děti, co někdo navléknul do nepatřičného oblečení, dlouhé hubené nožky v šortkách trčí z obrubníku do silnice. Má chuť sevřít ten ohon dlouhých vlasů, zatáhnout za ně, ale ve skutečnosti beze změny výrazu míří dál.

Klátí se, stále poněkud nejistý ve své křehké stránce, občas stojí a odpočívá. A pokaždé, když zaslechne podpatky, objeví se mu na tváři něco skoro připomínající úsměv. Na chvíli se usadí na lavičce. Jeho vědomí bylo dlouho otupělé, jako kdyby byl neustále ponořený pod hladinu. Němé, tíživé ticho, nic k němu nedolehlo, lidé klapali naprázdno pusou, ryby s prázdným výrazem. Za první nádech nad hladinou teď musí platit daň. Dlouho Drahou vytěsňoval, měl dojem, že se už nemá kam vrátit, ale našla si místo v jeho hlavě, stulila se tam i se svými teniskami.

Mívala nápady, které považoval za zcestné. Ale kráčel by za ní až na kraj světa. Slepě s ní utíkal za školu. Později prodlužoval přestávky v práci. Fascinován její bytostí. Toužil si před ni kleknout, obejmout ji kolem pasu a pomalu sjíždět rukama dolů, zabořit jí hlavu do klína, zhroutit se jí k nohám. Uctívat. Drobný skřítek, v létě jí slunce kropilo tvář prškou zlatých pih, mohl by ji utrhnout jednou rukou jako malou sedmikrásku, ale byla pro něj vším a on jen doufal, že je tomu tak i naopak.

Poté už spíše pochyboval. Byla stále stejně rozkošná, stejně milá, stavěla se na špičky a dávala mu legrační pusu na klíční kost, výš nedosáhla, ale začala se vytrácet. Tiše odcházela. Zavírala okna, dveře, viděl, jak ustupuje, zoufale natahoval ruce, chtěl se zeptat, co je špatně, zároveň však měl pocit, že by jediným špatným slovem vše definitivně rozbil, a tak mlčel. Tam, kde si kdysi povídali o svých nočních můrách (nekonečné míhající se stromy, něco ji pronásledovalo) i o svých snech (chtěl svou vlastní kapelu), teď bylo jen ticho. Jeho ruka svírala jen vzduch, ona mu utíkala. Průnik společných zájmů se snižoval. Byla prázdným místem na levé straně jeho postele. Hrníčkem, do kterého si nikdo ráno nepřipravil kávu. Fyzické odmítání. Jednoho dne odkráčela docela. Vyrvala mu srdce. Díra v hrudi se zaplnila rozžhavenou hmotou. Pak ztuhla a vychladla.

On se zvedne z lavičky a kráčí dál.

***

Léto se kloní k závěru, příroda se připravuje na poslední výbuch barevných ohňostrojů před smrtí, on už ale všude vnímá únavu a pach staroby. Déšť šumí, voda v kanalizaci hučí a matka si pořídila nové ošklivé bačkory, které si obouvá, když se dívá na televizi. Otec je stále tím samým nepodstatným komparzistou sekajícím trávu za domem a řezajícím v dílně dřevo, které nikdy na nic nepoužije. Časomíra odpočítává vteřiny do hlavní zpravodajské relace. Tehdy oznámí rodičům, že si našel děvče.

Časoprostor se na chvíli natáhne jako guma. Vnímá tu proluku, ustává pípání v televizi, utichá dech přítomných i tikot hodin v kuchyni. Chvíli uvíznou ve věčnosti. Poté otec řekne, že je to dobře, váhavě uchopí knihu o ukrytých nacistických pokladech, jako by se ptal, zda je teď vhodné usadit se s ní ke stolu pokrytému voskovaným plátnem a začít číst. Matka řekne, že má radost. Povinnost splněna. Prohlásí, že teď jde s děvčetem a několika kamarády do baru. Matka se zeptá, jestli chce schovat večeři. Odpoví jí, že ano. Zeptá se, kdy se vrátí. Odpoví, že neví.

Jeho nové děvče nenosí podpatky. Na nohou má poněkud rozšmajdané baleríny, na očích příliš mnoho řasenky, ale rádo se směje a ještě raději pije pivo. Myslí si o něm, že je dle společenských konvencí milé. Povídá, chce mu být na blízku a objímá jej tak pevně, jako by si snad vůbec neuvědomovalo výstražný symbol. Křehké! Je si vlastně skálopevně jist, že jej moc nechápe. Tahá ho za rukáv pokaždé, když se příliš pohrouží do myšlenek. Ta bytost má v sobě oheň, kterým by ráda roztavila muže ze skla. Tuší to a snaží se ji udržet dál. Někdy ji prosí, aby odešla, trpělivě vysvětluje, že je nemocný člověk. Ona připomene, že lékař mu povídal, že už je to v pořádku. On spolkne slova, co se mu derou na jazyk.

Dají si sraz v půl deváté. Zbývá pět minut, když vchází do baru. Zbývají tři minuty, když uchopí sklenku s whisky.

Dvě minuty, když drobná ruka, zápěstí obkroužené červenou bavlnkou, zatlačí do mohutných dveří. O podlahu zapleskají podrážky promočených conversek.

Jeden a půl minuty, když zvedne hlavu.

Tohle není děvče, je to žena.

Pohledy se střetnou, ruka sevře sklenici pevněji. Sklopí zrak.

Ona se otočí na patě, div že neuklouzne.

Ozve se tříštivý zvuk.

Sklo dopadá na zem.

Alkohol se mísí se s krví, dlažba je poseta střepy.

Když děvče vchází s devítiminutovým zpožděním, obklopeno kumpány, barman jen bez mrknutí oka prohlásí, že hoch zde není. Za vysokým pultem poté sesype sklo z lopatky do odpadkového koše a jde točit pivo.