Nosí na
zádech malý batůžek. Střemhlav se vrhá do nebezpečí, a když už má namále, když
je na samotné hraně skutečnosti, že by snad mohla cítit, zavazadlo se otevírá.
Vystřeluje padák, volný pád je zastaven, párkrát sebou škubne. Padák
se roztahuje, rozprostírá, nemá hranic. Uzavírá se kolem nahého těla do
průhledné koule, v jejíchž stěnách se líně převalují barvy duhy.
Slyší jen
krev, co jí šumí v uších, dotýká se studené bariéry, cizí rozpálené tělo
zůstává venku. Tázavé modré oči, jemně modelované rty, zlaté strniště vousů. On
to samozřejmě netuší, neví, že se ve skutečnosti nedotýká měkkého těla pod
zpocenou kůží, ale že jeho dlaně jen neškodně sklouzávají po hladké stěně.
Prsty muzikanta nemohou provrtat díru do krunýře lehčího než dech.
Chráněná
vlastní zranitelností.
Na jemnost
neplatí těžké kroky, křehké okvětní plátky sice drsné podrážky na chvíli
přitisknou k zemi, ale nezanechávají stopy, stráž se narovnává, stráž koná
svou povinnost. Něžná krajka upaličkovaná z ostnatého drátu. Za
bezbrannými rty se skrývají zuby upíra. Mechová zeleň očí láká k procházce,
pod nadýchanými obláčky se skrývá bažina nicoty.
S prvním
dotekem se vždy začnou otevírat staré rány. První polibek do nich vsype hrsti
soli. Jak jen se může svalstvo napínat a smršťovat v bolestné extázi, když
duše existuje mimo přítomnost, uzavřená ve schránce vyfouknuté z mýdlové vody?
On nehledá
cestu do duše. Hledá cestu do hloubi těla, nedočkavě trhá balicí papír. Máčí
ruce v cizí krvi, plachý úsměv je pro něj dostatečný souhlas, hadí polibky
do zpocených vlasů, chůze po praskajícím ledovém škraloupu, rozbité zrcadlo,
sedm let smůly, deset minut potěšení.
Lana se
napínají, necítí bolest, necítí radost, vznáší se u stropu, netečně pozoruje
scénu v domečku pro panenky. Papundeklové stěny pouští ven sténání, odráží
se od stěn, letí nad podlahou vyskládanou ze žlutých a zelených dlaždiček –
avšak uvnitř? Uvnitř je hrobové ticho. Bezčasí a bezcitno. Hluk doléhá v tlumeném
tepání basů. Sváteční nádobí vystavené v prosklených skříních je v klidu.
Nezadrnčí, i když se za okny hroutí domy. Ani záhyb na zácloně se nezavlní.
Ona si
libuje v náznacích. V cukrových úsměvech, v příslibech šlehačkových
dortů, nadoblačné sladkosti. Oběť však narazí do tvrdé výlohy, aniž by to vůbec
tušila. Bez sebemenšího tušení namísto lahodných soust polyká jen vzduch. To,
co se mu zdá jako lahodná nejjemnější čokoláda, je smrduté bahno.
Zatnutá čelist,
zuby se noří do polštáře. Klidně splývá na hladině. Zuřící bouře nepohne
větvičkou osiky. Z očí tečou slzy, lesklé vlhké cestičky na tvářích.
Nezaprší. Zvedá se nejvyšší vlna, zuřivá bílá pěna se rozbíjí o skalisko.
Lapá po
dechu a pak se začne smát. Čisté, neposkvrněné trylky.
Pobaveně
zvídavý výraz, teatrálně pozvednuté obočí.
Nemiluji
jej. Ale je to v pořádku. On ji také ne. Ví, že se jí už nikdy neozve.
Provinilost zapadla pod postel.
Žádné komentáře:
Okomentovat