Letní noc mezi paneláky dýchá horkem, ozvěny vzdálené hudby se tříští o betonové bloky. Kořeny stromů zvlnily asfaltový chodník. Hlava je vysoko ve hvězdách, špička plátěnky narazí do nečekané přednášky. Prsty obepnou útlou paži.
Smích.
„Nepadej. A dívej se na hvězdy.“
„Jsou… rozmazané.“
„A ty opilá.“
„Můžeš za to ty.“
„Ne.“
„A kdo teda?“
„Alkohol.“
***
„Prý se tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až…“
„Až?“
„Až v něm doneseš pivo.“
Měsíční světlo mu cukruje vlasy. Kolem očí první usměvavé vrásky, do kterých napadal kosmický prach. V očích se třpytí galaxie. A jeho rty chutnají jako černá jedenáctka. A vzduch voní ráno posečenou trávou.
„Pivo. Pořád pivo. Jsi normální barbarka.“
„Ale tobě se to líbí.“
„Líbíš se mi ty.“
„I když pořád padám?“
„Máš vpravdě nemožné zvyky.“
„Myslím, že bychom měli zastavit.“
„Co děláš, ochechule?“
„Tady si lehnu. Budu se dívat na hvězdy.“
„Venčí tu psy.“
„To je už životní riziko.“
***
Nevinný výraz velmi nesmělého chlapce. Udivené šedé oči, odřené lokty a kolena. Bezelstný úsměv, nadšení. Rozčepýřené vlasy. Když jej poprvé spatří zblízka, uvědomí si, že jsou prokvetlé několika stříbrnými nitkami. A tehdy, když ji poprvé jemně pohladí po dlani – vlastně jen zlehka přejede prstem – se něco zlomí. Možná tedy spíše proboří. Představuje si, že právě v tu kratičkou chvíli rozpřáhla paže a od té doby letí. Naznak. Nekonečný volný pád. Rty se jí zvlní v úsměvu, v rozšířených zorničkách zajiskří radost a vzrušení. Jako miniaturní ohňostroj.
***
„Víš, co děláš?“
„Vím.“
„Dokážeš myslet dál, než ti sahají konečky prstů?“
„Ano.“
„Vážně?“
„O pár centimetrů napřed.“
***
„Ve skutečnosti si nejsi tak jistý, že ne?“
„Samozřejmě, že ne.“
„Čeho se bojíš?“
„Kafe po ránu. Že mě opaří.“
„A ještě něčeho?“
„Svetru, že mě pokouše.“
„A mě?“
„Že mě pokoušeš?“
„Hmm… jo?“
„Bojím se, že jsi moc hezká.“
„To já ne.“
***
Opuštěné houpačky. Tmavé siluety konstrukcí prolézaček. Prázdné hřiště. Vysušené trsy přerostlé trávy šumí v rozích. Někdo vytúruje motor, zvuk letí mezi věžáky, kličkuje, znásobuje se a zaniká, aby pak znovu vybuchl ve smíchu procházejících opilé mládeže. Konec promítání v letním kině.
Dá se šplhat do nebe?
Nervózně si pohrává s prsty, oči sklopené. Přerostlé děcko.
„Myslíš, že léto nikdy neskončí?“
Dlouhý tichý úsměv.
Na oplátku se na něj dívá s měkkou něhou v očích.
„Chceš, aby skončilo?“
Vjede mu prsty do vlasů.
„Chci, abys mlčel.“
„Rozkaz… Co se mnou jinak uděláš?“
„Donutím tě…“
Úsměv.
„… abys mi koupil další pivo.“
***
V dálce o sebe uhodí plechy. Rychlé rytmické údery podrážek se promísí s pleskáním kapek. Velké, těžké, horké. Dlaně se semknou kolem sebe, propletené prsty. Cestu ukazují oranžová světla sodíkových výbojek. Obloha se roztrhne ve dví. Vybuchuje.
Napůl se zhroutí, napůl dosednou na schody kryté malou stříškou. Těžké oddechování. Prameny vlasů přilepené k čelu. Kapky putují v lesklých cestičkách po obličeji. Mokrá bavlna na kůži.
Vlhká dlaň na kůži.
Kůže na kůži.
Voda zvoní o římsy. Jsou trosečníky na ostrově, kolem hučí dravá řeka. Opírá si hlavu o jeho rameno. Teplo a vlhko.
„To, co děláme…“
„Hm?“
Lesknou se mu oči?
„Je to špatné?“
„Co je špatného na procházkách? Když nemůžeme spát. A tak.“
„Třeba budeme nemocní.“
Přejede jí prsty po čele.
„Hoříš…“
„Máš studené prsty.“
Dotyk sjíždí s klouzajícími kapičkami. Pomalu lemuje čelist.
Nakrčí nos, ošije se.
„Copak? Jsi nervózní?“
„Až budu nervózní z plyšových medvídků, dám ti určitě vědět.“
***
Chodníky křižují sídliště. Zmatené bludiště. Běda ztracenému nešťastníkovi. Znáš-li ovšem cestu, je to pouze falešná představa moci postavená na bezcenné vědomosti. O skutečné síle rozhoduje to, co je na konci chodníku. Prázdný byt s kočkou, nebo…?
Nebo našlapovat po špičkách. Plovoucí podlaha, dlaždice v koupelně, měkký koberec.
Na posteli se napřímí postava.
Trhne sebou.
„Myslím zcela vážně, že ti to zatrhnu. Jste jako malí kluci..."
„Promiň,“ zamumlá. Snaží se ji políbit do vlasů.
Odvrátí se od něj. „Táhne z tebe jak ze sudu!“
„Omlouvám se.“
„Budeš vůbec schopný odřídit to zítra na ten výlet? Slibujeme to malému měsíc.“
„Samozřejmě.“
Hlava mu ztěžka padne na polštář.
Žena ještě chvíli sedí na posteli, objímá pokrčená kolena.
***
Léto je divné bezčasí. Krásné, smutné, opojné. Čas ne zcela vyřčených otázek, čas polovičatých odpovědí. Prchavá radost, nekonečná provinilost, pěšinky vyšlapané v trávě. Vůně ovoce, bláznivé a opulentní oslavy vlastní existence. A příležitost k vlastnímu pohřbu. Složit si ruce na prsou, prkenně se uložit na vysušenou zem. Smísit prach, slzy, pot, alkohol. Obtáhnout si mrtvolný úsměv červenou rtěnkou. Veselý obřad. Bláznivě se točit kolem dokola. Dětská hra? Tvrdá dospělost? Rozsypat se. Rozdrolit. Rozpadnout se na prach.
Poslední rozloučení s dívkou, která chtěla chodit po tenkém ledu v letním parnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat