Skleněná krychle

Ráno a večer září budova strojírenských závodů do daleka. Vypadá jako složená z obřích luxfer. Šest na délku, dvě na výšku. Statická pomerančová záře sodíkových výbojek zdraví míhající se světelné čáry vlaků na hlavním koridoru. Vnitřek je vyztužený kovovými konstrukcemi, lávkami, můstky a kolejnicemi pro jeřáb, jehož těžký, žlutočerně pruhovaný hák se pohupuje sem a tam. Zdálky ty nesčetné tuny železa vypadají jako filigrán. 

Naše krásná průmyslová krajina, hlásí čtyřicet let stará brožura oslavující sedmisté výročí založení obce. Obzor je spoutaný dráty vysokého napětí svíranými ocelovými pěstmi mnohoramenných doširoka rozkročených stožárů. Nebe na podzim rudne červení nad prořídlými remízky utopenými v širých polích. V létě tu dozrávají pšenice a ječmen, sklízí se řepa a hlávky zelí. Když fouká ten správný vítr, ani není cítit rafinérka. Po nedávno vyasfaltované cestě se podél trati vrací fotbalisté z tréninku. Od úst jim stoupá pára a mísí se s mlhou převalující se podél náspu. Na návěstidle naskočí zelená. V barevném světelném pruhu tančí drobné vodní kapičky. Polní cesty jsou prázdné. Pustí psa z vodítka, zvedne klacek a hodí. Pak si ho převezme, zaboří prsty do teplé srsti, pod kterou hrají svaly, a hodí znovu. Bezděčně se usmívá.

Po návratu sní talíř těstovin s rajčatovou omáčkou a žampiony. Přisvědčí, že nový svícen násobící záři čajové svíčky uvnitř je skutečně moc hezký. Vidí v něm ocelové můstky zaplněné malinkými lidmi s bílými a žlutými helmami na hlavách. Odráží se na naleštěné desce kuchyňského stolu. Plastová okna ztlumí lupnutí, kterým rozčísne vzduch rychlík do Prahy. Nevnímá ho. Podrbe psa za ušima. Pohladí ženu sklízející nádobí.

„Koupila jsem šardonku, měli v akci,“ poznamená, když oplachuje talíře a skládá je do myčky.

Souhlasně zamručí, zatímco ze sebe vedle shazuje riflové kalhoty.

„Můžeš vytáhnout skleničky?“ zní z kuchyně její hlas smíšený s hudbou z rádia a tekoucí vodou.

Další zvukový ráz avizuje vlak do Budapešti.

„Jo,“ houkne, znovu pohladí psisko, co se mu motá pod nohama, a otevírá prosklenou skříňku v obývacím pokoji.

Klesne na pohovku, která se s lehkým zavrzáním snadno poddá jeho tělu. Sáhne po ovladači a naplní místnost hlasy.

„A otevři to prosimtě! Je to na schodech.“

„Jo,“ zavolá do kuchyně z níž zní hukot zapnuté myčky. Do potemnělé chodby padá světelný kužel z pootevřených dveří koupelny.

Za okny rachotí dlouhý vlak vypravený z automobilky. Karoserie vozů na horní plošině jsou schované pod fólií, jež je chrání před odletujícím grafitem, který stírají vztyčené sběrače lokomotivy. Vstane z gauče, dojde ke dveřím do sklepa, sáhne do chladem dýchající temné díry a sevře prsty kolem štíhlého hrdla sedmičky vína. Dojde do kuchyně, zapne rádio. Vyloví ze zásuvky vývrtku. Proniká s ní do poddajného korku. Pohvizduje si známou melodii linoucí se z přijímače. Znovu pohladí psa, který se mu otírá o nahé nohy. S puknutím vytáhne špunt, vytočí ho z vývrtky, vyhodí do koše. Vypne rádio. Zhasne. Popadne láhev, projde chodbou osvětlenou žárovkou z koupelny. Postaví víno na konferenční stolek a znovu se posadí. Přepne kanál.

Slyší, když kolem projede osobák do Kolína. Potom cvakne vypínač v koupelně a vzápětí ten v kuchyni. Nahne se, na okamžik zaboří hlavu do zvířecí srsti a rozleje víno do skleniček. Z kuchyně se ozve trhavý zvuk otvíraného sáčku chipsů.

„Skočíš dolů pro olivy?“ volá, zatímco přesypává brambůrky.

„Jo,“ souhlasí a zvedá se z pohovky. Vejde do chodby, rozsvítí na schodech do sklepa a zmizí dole.

„Zavírej za sebou, víš že odtamtud táhne!“ ozve se shora.

Popadne plechovku oliv a vyklusá vzhůru.

„Byl jsem tam jen chvilku,“ poznamená omluvně, zatímco vkládá konzervu do ruky, která se vysunula zpoza kuchyňských dveří.

Dojde zpět do obývacího pokoje a usadí se před televizi. Vypínač v kuchyni znovu cvakne.

Kroky se blíží chodbou a poté je ztlumí koberec. Položí na konferenční stolek misku chipsů, malou mističku oliv a talíř jednohubek. Poněkud překvapeně vzhlédne. Ona stojí s mobilem nad stolkem a pořídí fotku. Nahraje obrázek na facebook a přidá popisek "večer s miláčkem." Zhasne velké světlo a zapne malé bodové lampičky. Vyloví ovladač zapadlý do škvíry za opěradlem a vypne večerní zpravodajskou relaci. Chvíli se prodírá nabídkou na obrazovce, dokud se nedostane na youtube. Pouští akustický koncert Pearl Jam z devadesátého druhého. Má na sobě krátký froté župan. Z pokožky jí stoupá sladká vůně a rozpuštěné vlasy se jí lesknou.

„Ty ses namalovala?“ ptá se jí, zatímco hladí psa, který se mu schoulil u nohou.

„Tohle nejsou skleničky na víno,“ odpoví mu. „Zapamatuješ si to někdy?“

„Ty, co jsem vytáhl minule, taky nebyly,“ brání se.

„Ale jo byly, ale na červený,“ vzdychne. „A tyhle,“ hlasem jí prosákne výčitka, „jsou na koňak.“

„Však my nepijeme koňak. Proč vůbec máme skleničky na koňak?“ usměje se a poté zvedne ruce v obranném gestu. „Aspoň se na ně nebude jen prášit.“

„Tys je ani neumyl, že ne?“

„Vždyť z nich nikdo nepil.“

Po trati prosviští noční spoj do Bratislavy.

Usadí se vedle něj a na chvíli zavře třpytivým práškem pokrytá víčka. Přiťuknou si. Hladina vína v lahvi postupně klesá, misky a talíře se vyprazdňují. Pes klimbá stočený pod stolkem. Nadcházející noc příjemně tíží hlavu. Pearl Jam dohraje a obývacím pokojem se rozezní hlas Kurta Cobaina. Sladká vůně jejího tělového mléka je najednou o něco intenzivnější. Nahne se k němu a prameny vlasů ho pošimrá po tvářích. Přitáhne si ji na klín. Usazuje se na něm, líbají se, její ruce mu zajíždějí do ustupujících vlasů. Povoluje pásek jejího županu. „Tý jo,“ zašeptá, když spatří poloprůhledné černé prádlo. Sevře prsa obalená v krajce v dlaních. Zašátrá jí rukama na zádech. „Jak se to sundává?“ vydechne. Pomůže mu rozepnout drobné háčky. Chce ji stáhnout pod sebe. „Ne,“ zavrní a jemně se mu opře o hrudník. Poslušně klesá na pohovku. „Chceš být nahoře? Pane bože, ty chceš být nahoře!“ Když na něj nasedne, na okamžik si ji přitáhne k sobě a dlouze ji políbí.

Později oddechují mezi polštářky na pohovce. Zavírají se mu oči, zatímco ona mu přejíždí prsty po holé paži. Za oknem duní nákladní vlak směřující do rafinérie.

„Bylo to skvělé. Půjdem spát?“ zeptá se jí a vypíná hudbu.

„Buď si mě vezmeš, nebo se rozejdeme,“ odpoví mu.

„Cože?“

„Je to sedm let,“ přeskočí jí hlas do vyšší tóniny. „Zasraných sedm let. Máma se mě na to ptá pokaždý. Úplně pokaždý. Holky v práci o mně drbou, když si myslí, že je neslyším. Myslíš, že mě to doprdele baví?!“

Pes sebou škubne a začne jim čenichem vrážet do holých nohou.

„Ale no tak, no tak,“ hladí zvíře po teplem sálajícím hřbetě. „Miláčku, neblbni.“

Ráno čeká na zastávce. Expres do Vídně na okamžik překryje výhled na prosklenou strojírenskou halu. Je jako lucerna. Uvnitř funí stroje a míhají se lidé v montérkách. Z vlečky zazní krátké písknutí posunovací lokomotivy. Nad holými poli se vznáší opar. Ranní chlad příjemně štípe do tváří. Koleje se rozezpívají pod blížícím se vlakem do Plzně. Lesklá ocel nestihne zchladnout a u nástupiště přibrzdí motoráček s jedním vlečným vozem. Nasedá do něj, najde prázdnou sedačku a se spokojeným úsměvem si opře hlavu o zamlženou okenní tabuli. K Vánocům jí koupí nový vysavač, má dojem, že si na ten, co mají teď, onehdy stěžovala, že už špatně táhne.