středa 28. srpna 2019

Otázka (Pod břečťanem)

Přemýšlel jste nad tím, co je po smrti? 

Pichlavý obrýlený pohled hřbitovního havrana se mi zaklesne do očí. Ostrý rybářský háček. Dvojice vystřelených špendlíků prosviští zorničkami a zapichuje se do mozku, jako by to byl kus houby. Nebo chapadýlko sépie, co na mě mává z rýže na talíři v mé oblíbené vietnamské restauraci. Po havranově boku stojí společník, vypadá, že žehlička pečlivě převálcovala nejen jeho oblek, ale také tvář mající výraz a mimiku gumové rukavice na ruce oběšencově.

To je gól, pomyslím si. Zrovna dnes. Náhody neexistují. 

Olšanský hřbitov se pod hustým příkrovem větví rozpíjí v nazelenalém šeru. Rozpadající se náhrobní kameny a zívající jámy zamřížované sesychajícím bedněním jsou jako klišoidně romantická divadelní kulisa. Pokaždé mě překvapí, že existuje něco, co vyhlíží jako koncentrát veškerých přemrštěných představ o tom, jak má místo posledního odpočinku vypadat. Opodál se mezi břečťanem, pod nímž bobtnají kopečky letitých hrobů, jen, jen explodovat a vydat svá ponurá tajemství, mihne strakatý kocour. Zvíře nehlučně klouže džunglí živenou tisíci rozložených těl, a nakonec se uvelebí na desce z černého mramoru. Vrhá nevraživé pohledy člověka, který byl nevítaným návštěvníkem vyrušen ve vlastní kuchyni při vyjídání lednice.
Náhodou přemýšlel, odpovím nahlas. 

To krkavce překvapí. Vzrušeně zaryje bezkrevné spáry do své aktovky se Strážnou věží. Není zvyklý na to, aby si s ním kdokoliv příčetný povídal. Zašklebím se tomu soukromému vtipu. Nu, dnes má ten voskový chlapík štěstí na člověka, kterému zcela objektivně do příčetnosti schází mnohé. Znovu se usměju a lovím z kapsy zmuchlaný papírový kapesník. Odtrhnu z něj malinký kousek, párkrát poválím mezi prsty a nacpu mezi rty. Mám takový pitomý zlozvyk, nemůžu si pomoct, ale pokaždé, když je toho na mě zkrátka příliš hodně, potřebuju se uklidnit přítomností drobné celulózové kuličky na jazyku. Jak nepoddajná je mezi zuby. Nijakost její chuti vyrovnává příliš velké citové vzrušení. City jsou nežádoucí, musím zůstat chladný. V posledních čtyřiadvaceti hodinách jsem zlikvidoval dva balíčky kapesníků. Ve srovnání s cigaretami je to skutečně zanedbatelná investice. 

Co je podle vás odpověď? Obrátil jsem se k Pánu, chce vědět ten naftalinový přízrak. 

To máte takhle, nořím se do vlastních myšlenek jako do sudu s ledovou dešťovou vodou. Tisknu papírový žmolek na patro. Někde opodál zakřičí straka. 

Měl jste někdy opravdu na hovno vztah? Teda nechci říkat, že to vždycky bylo úplně na nic, ale pak to začalo jít od desíti k pěti. Ona patřila k lidem, co ředí jar v lahvi vodou, protože mají pocit, že to takhle déle vydrží. Nevydrží. Teče to jak průjem a každého to jen otráví. Tak to bylo se vším. A byla tu ta banda jejích kámošů, co se nám div nestavěli před bytem do fronty, aby ji mohli ojet. Ne že by s nimi šla, to ne, ale celé dny se jen ploužila po místnostech s tím svým pohledem raněné laně. Stejně tak jako za jinými zůstává parfém, za ní se táhla výčitka jak žvýkačka na podrážce. Co byste s takovou ženskou dělal? Měl jsem pocit, že jsem neschopný blbec. Že za všechno můžu já. A do toho mi pokaždé při mytí nádobí na houbičku vyšplíchly ty žluté chcanky, kurva. 

Ten hřbitovní tichošlápek zjevně taky ředí mycí prostředek na nádobí, protože se tváří dost nesouhlasně. 

V minulém životě jsem prý byl hrobníkem. Do nosu nasaju pach prachu, starého novinového papíru a suchých čajových lístků na dnech šálků. Do uší se mi vkrádá cinkání, jako když ministrant zrovna ukrajuje další kousek mše. Ležím na pohovce, vidím strop, po kterém se hemží pitvorné stíny. Připadám si jako na jevišti, obklopený dřevotřískou a kartonem. Chci protestovat, ale je pozdě. V hlavě se mi roztiká starý hodinový stroj, s tichým hrkáním postrkuje čas, ale tím špatným směrem. Vzad. Tlak houževnaté bariéry se mi bolestivě opírá do ušních bubínků, tělo se mi bezmocně škube v křeči. Najednou pode mnou cosi povolí a já padám po zádech do hlubiny temnější než doširoka otevřená tlama čerstvě vykopaného hrobu. Zvony začínají odbíjet. 

Krajem obchází lepkavý přízrak strachu. Visí nad námi i teď, když po nepochopitelné, vzteklé bouři, vychází až výsměšně krásné slunce, zalévající tváře přítomných přívětivým teplem. Lidé se hned po skončení obřadu rozprchnou jako hejno vrabců. Dnes by bylo třeba řádného dohledu více než kdykoliv předtím, ale mrazivá hrůza, co se rozlila žilami všech živých a bohabojných bytostí slunečnímu svitu navzdory, je silnější. Tohle nebude má obvyklá práce. Už se vidím navečer v hospodě, jak to všechno topím v obrovském rybníku piva. 

Vedle toho hranatého chřtánu do věčnosti či zapomnění, jak je libo, neleží jen hromada vykopané hlíny. Je tu i něco jiného. Těžkého. Hrozivého. Vražedného. Nemůžu si pomoct. Najednou to nejsem já, kdo ovládá mé končetiny. V hlavě se mi rozezní melodie. Neodbytná, krásná, naléhavá, děsivá. Odráží se mi mezi stěnami lebky jako volání ztraceného nešťastníka v roklině. Musím to udělat. S vypětím všech sil se pouštím do páčení. Hekám, srdce mi buší ve spáncích, pod nehty mi uvízlo několik dlouhých třísek. Je nadpozemsky krásná. Růžové tváře, vlasy jak zralá pšenice. A úsměv, ten medový úsměv ve chvíli, kdy otevře oči barvy pomněnkových kvítků! Víc mrtvý, než živý se škrábu nahoru, beru do rozklepaných rukou kámen za kamenem a nenechám toho, dokud všechnu tu krásu, něhu a ženskost nerozdrtím na kaši. 

To jsou mé vzpomínky na vzpomínky, které se nestaly. Nemohly se stát. Fanatický funebrák stojící proti mně vypadá, že každou chvíli vyletí až někam na měsíc, přičemž hromádka před dvaceti lety z módy vyšlých šatů, co tu po něm zůstane, se překvapeně sesune až po několika dlouhých okamžicích. Ten druhý zkameněl a splývá s okolními náhrobky. Přísahal bych, že vidím, jak se ke špičce jeho lakýrky začíná nenápadně plazit šlahoun břečťanu. 

Chtěl jste vědět, co se děje po smrti, ptám se v tom značně nevyrovnaném dialogu docela laskavě. Neponechám však svému protějšku sebemenší prostor na nádech a hned pokračuju. 

Klinická smrt nastává po zástavě srdce. Začne vám docházet kyslík, dusíte se, vidíte světlo na konci tunelu. Potom přichází mozková smrt. Buňky odumírají jedna po druhé, jako když praskáte nafukovací balonky. Posmrtná ztuhlost nastupuje v čtyřicáté páté až šedesáté minutě. Tělo chladne asi šest až dvanáct hodin. Pohled mi bezděčně sklouzne na zápěstí obtěžkané masivními hodinkami, co jsem si pořídil za prémie po obzvlášť úspěšné obchodní transakci. Tehdy se začínají objevovat posmrtné skvrny, kůže kolem bledne a šediví. Jste nenávratně mrtvý. V zemi se začnete rozkládat. Za dva až tři měsíce tělo vyschne. Koncem prvního roku se rozpadnou měkké tkáně, po deseti letech zůstanou už jen kosti a vlasy. 

A co se stane s duší, nasazuje funebrák opět profesionální masku. 

Vyplivnu papírovou kuličku, pečlivě ji odložím do levé kapsy, z pravé vytáhnu kapesník a utrhnu si další kousek. 

Podívejte, já jsem dost racionální člověk. Tady tyhle fanatické kecy, praštím nečekaně dlaní do jeho aktovky, mě nechávají chladným. Ani do kostela nechodím, ne to fakt ne. V neděli totiž spím do dvanácti. A když někdo umře, tak prostě má být mrtvý, nechat se provrtat červími chodbičkami a ohlodat krysami. Nejprve prý odchází duše. Okamžitě poté, co vylétne z pozemské schránky, poklesne tělesná hmotnost o jednadvacet gramů. Jeden americký doktor takhle na začátku minulého století vážil umírající i s postelí. Pěkně ujeté, co? Takže co se potom s takovou duší stane, nasadím teatrálně tázavý tón. Půjde po vás, procedím vzápětí mezi zuby. Začne vám vypínat a zapínat televizi, tříská vám okny a shodí kočku ze skříně. Né!? Rozhazuju rukama. 

Poslyšte, já se poprvé fakt bojím. Ona tam leží. V kuchyni na podlaze. Hlavou u odpadkového koše. Má vlasy jako zralé obilí. Z tváří se jí už asi vytratila barva. Ale usmívá se. Oči. Mám strach, že otevře ty oči, lomcuju s chlapíkem, jako by to byla přerostlá loutka. Když mě ten jar fakt strašně, strašně nasíral! Plivu to ze sebe jako napěněnou pastu po čištění zubů. Mám strach, že to nikdy neskončí. Že po smrti nepřijde nic jiného, než další mizerný život zakončený dalším nanicovatým úmrtím. A že se to všechno donekonečna opakuje. 

Okolní hroby mlčí. Hrdličky v korunách stromů mlčí. Dva tmavě odění pánové mlčí. Kocour si líže kulky. 

Jste bůh!? Útočím na ten pytel masa a kostí s nevkusnou kravatou kolem krku. Docela by se mi teď nějaký hodil. Deus ex machina, kterého mi tu letecky doručí, svrhnou z helikoptéry přesně do cesty. Tak to přece bývá, když už jsou věci až moc bezvýchodné. No tak, měl jsem z toho na gymplu jedničku z ústního zkoušení před tabulí! Nemůžete mě opustit, nemůžete mě tu nechat samotného! Nemám kam jít. Už nemám kam jít. Nemůžu. 

Jeho nos stále více a více začíná připomínat skutečný havraní zobák. Mrkne, a když znovu otevře oči, jsou to dva černé korálky. Z hrdla se mu vydere nefalšované zakrákání. V zoufalství se vrhám k jeho tichému společníkovi, ale sotva se ho dotknu, ozve se tříštivý zvuk skla. Leží tam na zvlněném asfaltu jako rozflákaná zavařovačka. Pohled mi poskočí zpět k prvnímu z té podivné dvojice, ale musím očima sklouznout níž, daleko níž, abych ho našel. Poskakuje po zemi, zkusmo rozkládá lesklá černá křídla a loupe po mě onyxovýma očkama. S gustem dupnu do skleněných střepů, pták vzlétne, spíše majestátně než poplašeně, a já osamím na cestičce v tlumeně mechovém příšeří. V hlavě mě pálí nezodpovězená otázka. Váhavě se opět vydávám luštit omšelé odpovědi zapsané na tiše oddechujících náhrobních kamenech.

Žádné komentáře:

Okomentovat