Podzámčí

V trávě vyšlapaná pěšina se vine kolem zadních dvorků. Přes věkovité plaňkové ploty se naklání větve napůl zdivočelých a dávno neprořezávaných ovocných stromů. Přezrálé ovoce těžce voní pozdním létem. Vysoké oprýskané štíty nevrhají žádný stín. Je poledne. 

Ozubená kolečka poskočí. Vše do sebe zapadne. Věžní hodiny odbíjejí dvanáctou. Svět se odmlčí. Tichem bzučí včely. Vánek nízko nad zemí zachrastí prvním uschlým listím. 

Pěšina se stáčí v dlouhém oblouku podél vysoké zdi oddělující zámek od zadních traktů měšťanských domů. Vzhledem k tomu, že vše živé i neživé zatajilo dech, je vcelku nepatřičné, když se nábožným tichem po posledním úderu mohutného zvonu rozezní kdesi o pár kroků napřed velmi neumělé hvízdání. Neznámá bytost krytá velkorysým rondelem raně barokního opevnění, s obdivuhodnou energií a zcela bezostyšně mrzačí ústřední motiv z Mostu přes řeku Kwai.

Popoběhneš… a nikde nikdo. Nedá ti to a stále více přidáváš do kroku. Už skoro běžíš, ale cesta nemá konce. Točíš se jako v bludném kruhu, přes obličej tě švihne šlahoun divokého šípku a falešný hvizdot se posměšně vzdaluje. 

Stezka se konečně uvolí narovnat, ve svém závěrečném úseku ústí na dlážděnou silnici. Nikde není ani človíčka. Zmateně se ohlédneš za sebe, pak pokračuješ vpřed. Nevidíš už, že štít posledního z fronty domů se malinko zvlní a okna se coby oči přivřou do úzkých štěrbinek. Potom vše v dosahu pětiset metrů protne hysterický vysokofrekvenční jekot batolete, kterému upadla na lesklé kočičí hlavy před zámeckou branou zmrzlina, a tajemný okamžik spolu s ní odteče do spár v dlažbě a vsákne do země. 

*** 

Víš… Jsem uzavřená ve skleněné kouli. Bez ustání ta samá chvíle, začíná a končí ve stejném okamžiku. Tak si tu pískám. Občas – tedy vlastně nikdy a neustále – se natáhnu pro sytě žlutou blumu nebo si ulomím divokou šípkovou růži a vetknu si ji do vlasů. Vdechnu vůni vlhké hlíny zkropené jarním deštěm a v nose mě štípe mráz. Čas kolem mě tančí a víří ve spirálách. 

*** 

Mladík, který si každé ráno a odpoledne krátí cestu zkratkou mezi opevněním a zahrádkami, si tu cestu oblíbí. Tedy cesta si rovněž oblíbila jeho, ačkoliv on to není ve vší komplexnosti zatím schopen vnímat. Spíš než životní cyklus ho zajímá, aby se nezřítil z obstarožního bicyklu, který povrzává a nadskakuje po nepříliš rovném povrchu pěšiny. 

Soustředěně zatáčí kolem rondelu, má na sobě kabát a vlněný šál, jelikož se už ochladilo. Obloha má neurčitou barvu, ne nepodobnou tomu, když se nezdaří experiment s vodovými barvami. V jedné chvíli se však mraky zázračně roztrhnou, v jejich bachratých tělech se objeví jizva, kterou sjede sluneční paprsek a ozáří minci, která dosud nenápadně vyčkávala v prachu. 

Ale to už elegantní krasojezdec, zmámen leskem kovu, padá do náruče matky Země. Kolo se ještě chvíli naprázdno točí. Nahmatá odřenou dlaní nezdárné platidlo… Jistěže, je to jen plíšek. Samozřejmě. 

V tu chvíli někdo začne hvízdat ústřední motiv z Mostu přes řeku Kwai. Mládenec sedí na zemi, kolena v zašpiněných kalhotách přitažená pod bradu, frustrovaná tvář se mu postupně uvolňuje v tom podivném déjà vu, co právě prožívá, až se nakonec zcela bez zábran rozesměje. 

Válí se v navlhlém spadaném listí, téměř se zalyká a zadní štíty domů se natřásají smíchy s ním. Ten tmavorudý s dřevěnou pavláčkou nejvíce, ze střechy se dokonce sesype pár tašek. Kdyby mladému muži v očích nestály slzy veselí, zajisté by si toho všiml. Takhle však jako podivné vyhodnotí teprve to, když se hvízdání, místo toho, aby se vzdálilo a zmizelo do ničeho, naopak začne přibližovat. 

Nedokáže vysvětlit, proč tak činí, ale najednou se přestane smát a k pohvizdování se připojí. Napřímí se, jízdní kolo nechá ležet v trávě a za zvuků ústředního motivu z Mostu přes řeku Kwai se vydává vstříc neznámé entitě, která evidentně postrádá hudební sluch. 

Neúnavně klade nohy před sebe. Už neprochází zatáčkou, ale kráčí dokola, domy na vnějším obvodu vytvořily prstenec a v okenních tabulkách se třpytí zvědavost. Už se nadechuje k novému opakování melodie, když tu mu vzduch zcela neumělecky unikne mezi rty. 

Naproti němu se totiž vynoří dlouhovlasá dívka, kadeře zasypané jabloňovými květy, bůhví, kde k nim přišla. Na tváři jí pohrává mírný úsměv a její oči jsou dvě hluboké, temně zelené studny. 

„Volal jsi mě?“ zeptá se.

„Já? Ehm, neee…“ vydechne omámeně mladý muž.

„Aha,“ založí si děvče přísně ruce, „a co bylo tedy toto?“

A dříve, než jí v tom někdo stihne zabránit, začne znovu, hlasitě a zcela mimo tón, hvízdat.

„Pokud dovolíš,“ překřičí ji mládenec, „je to spíše takhle.“

Sám začne pískat a skutečně to připomíná ústřední motiv z Mostu přes řeku Kwai daleko víc.

Neznámá uznale pokývne hlavou: „Jde ti to.“

Vzápětí začne také znovu pískat, ale tentokrát je už opatrnější. 

Nakonec oba stojí na pěšince, oči zavřené, aby se soustředili pouze na melodično a umělečno. Sešpulené rty je už oba začínají bolet. Bezděčně postoupí o krok blíž k sobě. Mladík shlédne na slečnu, která mezitím stihla jabloňové květy ve vlasech vyměnit za větvičku jeřabin za pasem sukně. 

„Chtěl jsem se zeptat,“ osmělí se, „tedy… Jestli byste se mnou nezašla na kávu? Opodál,“ pohlédne poněkud vyčítavě na domy semknuté do kruhu, „dělají výbornou.“

„Ráda,“ usměje se na něj dívka. Na řasách jí uvízly sněhové vločky a tváře zrůžověly. 

Oba vykročí vpřed a za chvíli potkají mladíkův bicykl hnízdící v mokré trávě. Fronta starobylých renesančních domů se vzorně vyrovná a dvojice je míjí svižným krokem, zahřívaná již pouhou představou horkého nápoje a budoucích dnů. 

*** 

Mám to nejbáječnější děvče. Je milé, něžné a umí dělat ty nejlepší švestkové knedlíky na světě. Když společně jdeme na procházku městem, otevírají se před námi průchody do ulic, ve kterých jsem nikdy nebyl, a to tu žiju pětadvacet let. Nedívá-li se zrovna někdo, sehne se pro spadlý list či kvítek, jemně jej přiloží k větvi a je to, jako kdyby nikdy neodpadl. Velmi šikovné děvče. Jen to pískání, to bude muset ještě trénovat.

*Arminiovi*