Absolutní nula

Zní to jak ohraní Radiohead a obnošení Pixies. Zachytává se mi to na řasách. Nostalgický devadesátkový playlist, co tlačí slzy do očí. Vítr venku sfoukal zimu do podivné narudlé šedi. Mám krev na rtech. Budujeme si své malé pohodlné vesmíry, které se po čase rozpadnou na pixely. Vzal je loňský vítr. Ohýbal stromy a sfoukal zimu z fasád domů, z krátkého zmučeného trávníku, z holých stromových pahýlů. Vzal a nevrátí.

Vzhlédnu. Zpomalený záběr rozloží plynulou křivku okamžiku do mnoha trhaných pohybů. Z výšky na mě shlédnou okna, pohodlně usazená v narezle okrovém brizolitu. Zakloněná hlava, roztočený svět. Okna, balkony a celé budovy se míhají v chaotických pruzích. Jako filmový pás, jak rozbité video.

Hladí mě po rameni. Přijdeš? To bude pracovní párty. Když se vykloním od počítače, vidím ho sedět ve vedlejší místnosti, tělo zborcené uvnitř mikiny. Necítím k němu nic nepatřičného. Je jen jako vzdálená ozvěna minulých časů. Jako odraz odrazu ruky, která mi vjela do vlasů. Čas rozsekaný do nádechů, výdechů. Tu-du, tu-du, tu-du. Srdeční rytmus ve vzduchoprázdnu. Silné magnetické pole.

Rád stával za mnou, když jsem seděla na židli. Nechala jsem ho. Ohledně svých úmyslů byl otevřený a nic netajil. Oči jsem měla dokořán. Dovolila jsem, aby pod těmi svými velkými dlaněmi cítil tep na mém krku. Měla jsem nože v hrnku na polici. Ostří se leskla nad postelí. Hrozila krvavou náhodou pro každého chlapa, co by překročil práh, co by vnikl mezi ty čtyři stěny naléhající na stísněný obdélníkový prostor. Byla jsem ve sladkém bezpečí. Položila jsem své ruce na jeho.

Vítr vzal signál. Píská mi v uších. Holá, syrová, neusměrněná energie. Krvavé skvrny na stěně za mnou. Krok dopředu, krok zpět na tom defektním filmovém pásu. Silou mysli otvírám všechna okna, nechám je křídly narážet ve větru. Nechám prasknout vodovodní potrubí, vyvolám gejzíry vody, šílené fontánky, mé konceptuální umění. Nechám se umýt skleněným deštěm z vitrín, co doteď chránily spokojené životy, ale nyní náhle a neočekávaně explodují.

Šli jsme lesem, mohl bys mě teď klidně zamordovat, smála jsem se. Mohl, říkal on a přitiskl mě ke kmeni. Voněl sprchovým gelem. On byl nic. Pod nohama jsem měla jehličí městského lesíku. Nebe nabralo podivný odstín. Voda v mrtvém říčním rameni zrezivěla. Dnes bude pršet síra. Lidé se stahují do umakartových jader svých životů. Stačí škrtnout sirkou.

Tepající magnetické pole. Zase se mi o tobě zdálo. Zdálo se mi o tobě. Zdálo. Zdálo. Zdálo se. Zvuk se trhá. Objímal jsi mě a já ti najednou dala pusu na rty. Před očima bílý šum. Ztrácíme se. Tvářil ses překvapeně. Nepříjemný skřípavý zvuk se přibližuje. Eskaluje. Ale nepustil jsi mě a začal mě líbat na krk. Šedivé zrnění, nářek silového pole. Tam, kde mi buší srdce. Hukot mě pohltil.

Tolik baráků, co se kolem mě točí v kruhu. Vysychá mi kůže, do vrásek se sype prach. Pamatuju se, jak jsem si kupovala jídlo za pár polibků. Budeš děvka pro jídlo? Neumíš líbat, řekl mi a já ho do měsíce vykopala ze svého života. Bušila do prstů tak dlouho, dokud se nepustily drolící se římsy. Za pár měsíců se s ním rozešla další holka. Měla stejné vlasy jako já. U kávy mi všechno dobrovolně vyklopila do potěšujících detailů.

V uších mi zpívá vlastní síla. Na malou chvíli mi před očima zasvítí potenciál mého mozku. Bílý výbuch světel. Zapraskání. Pamatuju si, jak jsem ho vlekla nocí. Byl jen polo při smyslech, vážil o pětatřicet kilo víc než já. Ty vole, aspoň buď zticha, klopýtala jsem s ním přes parkoviště. Zrcadlili jsme se v zamčených posuvných dveřích supermarketu. Komickou trajektorií jsme se dostali přes řeku a pokračovali po nábřeží. Pod námi svah a stojatá voda. Naložila jsem ho do výtahu jako nějaký kus nábytku. Které patro, ty vole? Mačkám zvonek a propadám se výtahovou šachtou. Noc mě příjemně štípe do tváří a čechrá mi vlasy. Jsem silná, svěží, mladá.

Panebože, šeptám si. Jsem jak ta odtékající voda. Horká tekutina mizící v kanálku, chrochtající v trubkách. Panebože! Kde to jsem? Kdo mi vzal mysl? Vodopád slov bez smyslu na cestě do odpadu. Otevřená okna sebou bezmocně plácají. Vezme mě vítr, vezme mě voda. Proč je všude kolem mě krev? Měla jsem hrnek plný nožů. Už je prázdný. Mám střepy mezi prsty. Kde jsou všechny ty šuplíky s utříděnými myšlenkami? Vysypané na podlaze. Zalité vařící vodou. Cítím chlór. Sakra, před očima se mi trhají filmové pásy. Zakláním hlavu. A zpět. Dopředu. Zpět.

Stojím na místě, směšně se klepu. Nepovedený záběr, co nejde vystřihnout. Měl ty své medvědí dlaně na mém krku a já jsem byla někdo. Bála jsem se mu říct, aby přestal. Bála jsem se, že přestane. Nikdo nás nikdy neviděl. Zůstal pohřbený hluboko uvnitř mě.

Kde mám svou vybroušenou mysl? Čí jsou ty ruce? Co dělá ta drsná kůra za mými zády? Byla jsem šíleně zlomená a nešťastná, protože on neměl ty dlouhé princeznovské vlasy. On nebyl ten, co mě před naším společným kamarádem tajně držel za ruku pod hospodským stolem. Ten, kdo mi i po roce zvládl zvednout krev na bod varu pouhým letmým pohledem. Řekla jsem mu to. Rozhostil se mezi námi mír a klid. Drželi jsme se za ruce, dva náhodné atomy, šli kolem řeky a mně s ním bylo konečně dobře. Rozloučili jsme se a už se nikdy neviděli.

Kde jsou moje myšlenky? Vyklepané z koberečku do vany. Kdo mě sebral? Kdo mě nechal zmizet? Zdálo se mi o tobě. V žilách mi vířila neusměrněná energie. Chtěla jsem to tak? Brněly mi všechny kosti, škubalo mi ve svalech. Myslela jsem, že v těch erárních peřinách umírám. U nohou nám zůstalo sotva načaté víno. Co to je? Měla jsem nervy spletené do copánků. Já se chtěla procházet v mlze, a ne absolvovat tuhle bizarní lekci jógy. Volali mu z práce, omluvil se, odešel. Za dva roky se ožení a já budu navždy úspěšně tajit, že ho znám. On se totiž stane někým. Já odteču do odpadu, ale na cestu budou mít plnou sedmičku červeného.

Smývá to z nás barvy, nevidíš? To sis fakt nevšiml, že se všichni ztrácíme? Schováváme, odcházíme, zkrášlujeme domovy, vadneme. Jsme opadané okvětní plátky magnólií, kdysi tak nacucané životem. Teď už jen hadry plné životního bordelu. To nám provedl ten samý život, co tak ochotně dával. Nezůstali jsme nic dlužni. Odevzdali jsme víc než jsme měli na začátku.Tak mi přece proboha pomoz, chytám ty neživé, ochablé ruce, vláčím za sebou mrtvolu včerejška. Trvá nekonečnou dobu, než mě napadne pohlédnout zpříma vpřed.

Částice se furt přeskupují a pohybují. Absolutní nula ještě nenastala.