Jablíčko

Drsný modrozelený koberec pod bosou nohou, která se vyklubala z peřin. Červený textilní potah na kancelářské židli, co pod nehtem vydává intenzivní škrabavý zvuk. Chladný povrch chodby, lepkavé ťapání chodidel a pak ještě ledovější podlaha v podkroví, kde se nikdy netopilo. Vzorek na linu připomíná zamrzlý ledový oceán. Praskající dřevo schodů, dusot, který jde slyšet až ven na zahradu, přikrytou široce roztaženými, ochranitelskými pažemi zakrslých jabloní. Hmyz jablka nabodával, tehdy zhnědla a pokropily je bílé flíčky hniloby. Zvednout z mokré trávy a hodit do lesa. Zvednout. Hodit. Zvednout. Hodit. Z rozměklého ovoce odpadávaly stopky. Doletělo sotva pár desítek centimetrů za bortící se drátěný plot. Někdy se o něj rozprsklo.

Staré kolo. Vínová metalíza, zašlá pochromovaná řídítka, zvonek, co drnčí na každé nerovnosti. Hladký černý asfalt tehdy pokrýval ulici sotva pár roků. Při sjezdu z kopce vítr hvízdal kolem uší, sešlápnout vzad až za zažloutlou dopravní značkou. Stůj, dej přednost v jízdě, kolem trouchnivějících planěk, vytočit to co nejblíž rozbitému chodníku. Vyhnout se kanálům. Najet si doprostřed, hlavu v růžové skořápce přes pravé rameno, nesměle máchnout levou rukou. Za zády řve a škytá liazka, zní jako divoké zvíře na útěku. Směšný, bez vysvětlení vyříznutý pruh asfaltu zkraje ulice, dva otřesy, zvonek zacinká na štěkající psisko za plotem. Při okraji vozovky je ušlapaná cestička s bílými oblázky, sem tam nesmělý vlásek trávy. V olezlé nákupní tašce hozené přes řídítka se houpá půlka chleba, šest rohlíků, droždí, deset deka šunkového zauzeného, nakrájet, dvacet deka cihly vcelku a maminčina peněženka. Čas od času se koukneš, jestli tam ta peněženka pořád je. 

Vejít do předsíňky. Drobné dlaždičky pod nohama v pruhovaných ponožkách, přelepit suché zipy farovek. Šedivý brizolit, chléb náš vezdejší, malé černé. Škrábající prst vylupuje z omítky drobné kamínky a šupinky slídy, za nehtem zbyde prašný půlměsíček, na kůži bílé linky. Asfalt chodníku rozervaly kořeny stromů, polehoučku se snáší první žluté a červené javorové listy. Tři barevné kontejnery a poštovní schránka, dvířka vrznou a zarachotí za korespondenčním lístkem. Po pravé ruce Masaryk, po levé klecové šatny, béčko je spojené s áčkem. Řev a korkové pantofle, pak poprvé zazvoní, učitelé mající dozor ustoupí a chodbou se rozleje dravá řeka. 

Když se nachýlí konec školního roku, sedí na hodině rodinné výchovy. To přerostlé, morbidně plaché, zamlklé, až příliš brzy vyspělé dítě. Focení letos vyšlo na zamračený den házející do vzduchu protivné, nevyzpytatelné spršky vody. Třídy rozkvetly sušícími se deštníky. Po chvíli přemlouvání ji šoupnou do podřepu dopředu, žluté tričko s květinkami, dorůstající nezvladatelné vlasy, zuby přistižené v zoufale nervózním úsměvu. Jedna z holek na skupinové fotce mrkne, ale nebude to ona. Všechny v papučích na šedivé kamenné podlaze, mikiny, culíky, prsty zkřivené volejbalem omotané náplastí. Na noc rovnátka, plast přitištěný na patro, tělo ve vývinu, tělo v kleci.

Do té samé budovy se cesta stáčí ještě dlouhé roky. Po pravé ruce Masaryk, teď akorát zabočit ještě víc doprava. Během jedněch prázdnin pokácí drátěné klece, místo nich vyrostou červené a modré skříňky. Začíná éra zkřivených klíčů a nevysvětlitelných pachů linoucích se z hloubi nastřádaného nepořádku. Nulté hodiny, dívej, jsi tady, co je víc než gympl? Křída škrábe po tabuli. Namoč si tu houbu, přece nebudeš prášit. Třídnice v tyrkysových deskách, výhradní právo dát si ji do tašky, předat na těláku krátkovlasé učitelce, tvář kovaná maloměstem a horským vzduchem. Stovky a stovky metrů na oválu, pořád dokola, trpělivě, bez podvádění, tepláky plandají nad špatnými levnými botami. Na nebi bzučí jako čmeláci malá sportovní letadla, škvára odletuje od podrážek, na trávníku uprostřed hrají kluci fotbal. Jak dlouho ještě? A co bude potom? Z nádraží vyjíždí vlak, dieselový šestiválec pracuje stejně tak, jako pracoval před pětačtyřiceti lety. Odpověď na otázku. Z letadla vyskákali malí barevní parašutisté.

A tak se zdá, že všechny dějové linky míří jako nervová vlákna do jednoho jediného obrovského, rozechvělého bodu. Holky, co si obtahovaly oči černou tužkou, řezaly si do zápěstí pokrytých náramky, ty, co dostaly ředitelskou důtku za šikanu spolužačky, teď před sebou tlačí kočárky. Ona klečí. V rozlehlém vybydleném domě plném hlubokého pravidelného oddechování spáčů, rozložených ve vyhřátém patře na karimatkách. Poslední auto projelo ulicí o deváté večer.

Pod koleny zašlé dlaždičky. Jaké byly za denního světla? Modré, bílé, žluté? Z kohoutků teče slabým čůrkem jen studená voda. Na stole teplají opuštěné kelímky s vodkou a džusem. Ona před ním klečí, polopřítomná. Neviděla jedinou hvězdu, co jí ukazoval ze zahradní houpačky. Zamlžené oči, zamlžené srdce. On na ni čekal. Je pět minut po dvanácté. Ona má štíhlé dlouhé prsty. Ne, po tisící, neumí hrát na klavír, ale možná by je měla sepnout a začít se modlit. Zvláštní modlitba na špinavé zemi, se slzami ve tváři. Odpusť mi, jestli můžeš. Zdi obrůstá břečťan. Pod ním šedý brizolit. Prstem vydloubáváš malé důlky, první letní jabka dozrávají, kolem bzučí mračno včel. Odpověď na otázku? Ještě ne, jen další věta s otazníkem na konci.