Krkavci

Město křižovaly modrobíložluté tramvaje, cinkající kocábky v ulicích. Stejně zbarvené autobusy skřípavě vyhrávaly na své uplakané harmoniky. Kolem stadionu kroužily trolejbusy prozpěvující nekonečné písně elektrickými hlasy v kolísající tónině. Rytmus udávaly ubíhající pražce, jako naléhavá spodní linka znělo táhlé houkání vlaků proplétajících se v křivolakých stínech drolících se betonových kolosů. Když tramvaj zastavila nahoře na mostě, ozvala se veselá varhánková melodie, následovaná názvem zastávky oznámené ženským hlasem. Červený strojek s mlasknutím skousl jízdenku. Poté se rozsvítilo výstražné světélko podobné oranžovému rohlíčku. Vztyčené sběrače jako pavoučí nožky škrábaly po chvějících se elektrických drátech, obepínajících celé čtvrti do utažených smyček.

V bočních ulicích stála za sebou srovnaná auta, připomínající korálky navlečené na niti. Budova školy odpočívala v dolíku uprostřed travnatého prostranství. Cesta se stáčela v přívětivém oblouku pod zelenými korunami stromů. V nízké panelové zástavbě z šedesátých let chyběly výtahy. V chodbách se vznášela vůně lepenky, obědů, připravovaných v kuchyňkách přisátých na umakartové jádro, a všudypřítomného prachu. Vršek zábradlí pokrývala vrstva lesklé gumy, schody stoupaly v nemotorném hranatém pohybu. Největším dobrodružstvím bylo dojít až do horního patra a shlédnout na rozkolísané chodníky, vyšlapané cestičky, pískoviště a nesmělé záhonky s růžemi, pivoňkami a maceškami.

Za domy se terén mírně ukláněl k širokému rezavému řečišti železniční trati. Když se tráva dostatečně dlouho nekosila, na svět se tvrdohlavě prodíraly barevné skvrnky. Prst postupně ukazoval na kohoutek luční, zvonek okrouhlolistý, pryskyřník prudký, nepravý heřmánek. Na jaře kolem kolejí vyrašily ohromné koberce sasanek a medvědího česneku. Od jara do podzimu byl statečný šedivě zelený trávník poset sedmikráskami. Trpělivě uštipovat jednu po druhé, dokud z nich nevznikla malá kytička, ve své jednoduchosti bolestivě půvabná. Sedmikrásky se trhaly pro papouška obývajícího klec v jednom z vyšších pater věžáku, co vyrostl o pár ulic dál. 

Krkavcům se dávalo syrové maso. Na parapetu byly nasypány temně červené odřezky mramorované bílými stužkami šlach a tuku. Zima ztlumila jas, oko vidělo svět jako přes barevný filtr v tmavě modrých a fialových tónech. Obrovští ptáci se nechávali nadnášet vzdušnými proudy a zástavba se z té výšky podobala oživlé obří stavebnici. Když přistáli, tak se jejich oči černě leskly. Zobany lačně bojovaly o jídlo, drápy působily nestvůrně, když zaškrábaly na tenké vrstvě plechu. I přesto jsem se k nim naučila pociťovat něhu, lásku a náklonnost. Poprvé jsem okusila zvláštní sílu, která člověka dokáže přitahovat k něčemu, čeho se zároveň bojí. Velcí černí ptáci se neomylně vraceli zpět za potravou. 

Z obývacího pokoje se vstupovalo do lodžie. Zábradlí bylo natřeno světle okrovým zvarhánkovatělým lakem. Krmítko přetékalo semínky slunečnice a opodál se v síťce houpala lojová koule. Sýkorky mě dojímaly svou křehkostí. Tehdy jsem už tušila, že já taková nikdy nebudu. Vždycky o hlavu vyšší, o několik kilo těžší, než by se slušelo. Zato jejich ostražitost pro mě byla hluboce pochopitelná. S opatrností pozorovatele, který touží zůstat nespatřen, jsem se navracela ke kuchyňskému oknu. Teploměr ukazoval tři pod nulou a havrani, rozložité stíny plující šedivým dnem, hodovali. 

Podchod směřující k nádraží mou počínající nesmělou lásku k temnu a nebezpečnu úspěšně prohluboval. Dlouhý bezútěšný koridor byl osvětlen pásem světel, bludiček, které spíše zvýrazňovaly temnotu, než osvětlovaly cestu. Výbojky hluboce hučely, ten zvuk byl synonymem osamělosti, kondenzoval pod nízkým betonovým stropem a kapal na zem s bezútěšnou pravidelností. V té vlhké tmavé díře byla v mých představách i samotná smrt tím lepším protijdoucím, kterého tu bylo možné potkat. 

Když podchod skončil, skoro to ani nešlo poznat. Chodník byl sevřený vlnitým plechem, nad hlavami se vznášela zaprášená světla pouličních lamp. Ulice to však nebyla, spíš průchod továrnou. Když jsem se posadila ke stolu, vytáhla starý sešit se zažloutlými listy a vysypala pastelky z plechové krabičky, kreslila jsem. Na papíře se objevovaly věci, které jsem spíše cítila, coby hluboký svíravý pocit v srdci, než doopravdy viděla. Ostré šrafování, které vytvářely rezavé ploty na večerní obloze. Lesklý vlhký asfalt. Monstrózní osleplá okna vyplněná sklem protkaným dráty. Výrobní haly, ve kterých dřímaly znavené stroje. Hrozivou váhu mlčícího železa. Jeřáby rozkročené na svých dlouhých nohách nad městem. Uhelný prach. Dvojici teskných červených světel na konci vlaku. Šílenou tíseň padající na zbloudilého chodce. Dokonalou osamělost – za oknem se ve větru zmítaly větve borovice – do které jsem usadila pár havranů. 

Bylo mi devět let a neuměla jsem to vyjádřit správnými slovy, ale už tehdy jsem chápala, že ošklivost ve chvíli, kdy na někoho začne esteticky působit, přestává být ošklivou a začíná být spiklencem. Byla jsem tajnůstkářské dítě. Od okolního světa mě dělila měkká deka, která porůznu tlumila a zvýrazňovala vjemy. O tolika věcech jsem mlčela. Vytvořila jsem si novou vrstvu reality ze své vlastní nesmělosti a zvědavosti. Hlavou se mi honily věci, které by do mě nikdo v životě neřekl. Snila jsem o lesklých rovnoběžných ocelových linkách kolejí, po kterých klouže světlo měnící se v tekutou substanci. Myslela jsem na to, že se jednou pustím té dospělácké ruky, i když jsem se toho zároveň hrozně bála.

V puse se mi rozpouštěl jeden kočičí jazýček za druhým. Houpala jsem se na židli, lednička za mými zády vrněla. Na bílých dvířkách byly rozprsknuté černé magnety. Vzala jsem dva z nich do rukou a snažila se překonat odpudivou sílu, která je tlačila od sebe. Posléze jsem jeden z nich otočila a vše zapadlo na své místo. Nevěděla jsem, za čím se jednou v životě poženu, ale vnímala jsem, že tou hnací silou bude přitažlivost. Přírodní zákon, který nelze obejít. Zákon, který mě dovede k mému zdánlivému protikladu, k němuž konečně a nezvratně přilnu s drobným tichým cvaknutím.