Nechám to ze sebe sklouznout. Splynout po stehnech ke
kotníkům. Realita je tvárná hmota, se kterou si můžu nakládat, jak se mi zlíbí.
Těsto natřeme na prkénko a odkrajujeme nočky rovnou do vroucí vody. Vlezu si do vany a
za kotníky mě popadnou liány umělých kytek valících se po stěně v zaprášeném
vodopádu. Vařím se a pára uniká do světlíku. Vysrážené kapičky po mně stékají
jako sklence vychlazeného vína. Zvlhlé prameny se
mi lepí na čelo a na jazyku mám chuť vlastního potu. Na hladině se pohupují
drobečky výčitek. Ve vlasech mi uvízlo suché muší křidélko, malá vločka
perleti. Všechno se to postupně sype a taje, zatímco mi prsty bezvládně visí
přes okraj a bezděčně se dotýkají vzorku na kachlíku.
Za plechovou stěnou hoří modré věčné světlo. Ochočený
plamínek s bafnutím vyskočí pokaždé, když otočím kohoutkem. Životu
nebezpečno používat elektrických spotřebičů ve vaně a sahat na ně z vany. Spřádám představu sebe sama, jak se nesmyslně máčím a v druhé ruce třímám velký obstarožní
fén, na cestě do ráje plného pogumovaných textilních orchidejí. Zamyslím se nad
uplynulými čtyřiadvaceti hodinami a zhodnotím své činy hlasitým a od srdce
míněným „Ty jsi ale kráva!“. Začnu se smát, zavřu oči, zvrátím hlavu a nechám
ji klesnout pod hladinu.
Slyšela jsem, že jsme prý odsouzeni ke svobodě. Já jsem zajatcem
náhod řetězících se jedna za druhou jak korálky na niti. Mám pocit, že celé
tohle místo je poskládané z mých minulých vjemů. Všechny věci, co jsem kdy
prožila, se přeskupily do nového vzorce, ale zůstaly důvěrně známé, s teplou,
otevřenou náručí. Buďto jsem se stáhla do nitra vlastních myšlenek a žiju v jediném
divokém snu, nebo má hlava naopak explodovala a přetekla do prostoru. Možná
stačí myslet tak hluboce, a prožívat tak intenzivně, dokud se to všechno nezhmotní
a nezačne vršit na sebe jako stavebnice.
Nad hladinou putují světelné skvrny. Svět před očima se mi
vlní, kolísající analogový signál těká od stěny ke stěně. Uvnitř lebky mám
jedno velké duté prázdno. Realita se tříští do mnoha kousků, nestíhám sledovat,
co je skutečné a co je odraz, co je fakt a co zbožné přání. Zrcadla se zamžila.
Možná, že pokaždé, když mrknu, tak svět na chvíli zmizí. Tehdy, když rozlepím víčka, se prostor opět vykreslí. Naschvál pevně zavřu oči,
zčeřená voda mi jemně naráží na krk a bradu. Snad jsem to doopravdy jen a jen
já, co určuje hodnotu a význam, co vládne nad existencí hmotných věcí – méně stálých,
než jsou mýdlové bubliny.
Přejíždím prstem po kachličkách, hladký povrch se střídá se
spárami. Někde vzadu, tam, co se vědomí začíná schovávat za zataženou oponu,
cítím dotyk, který na mé kůži zanechává ohnivou čáru. Vždycky jsem si myslela,
že jsou to takové laciné obraty, hvězdičky postříbřené staniolem. Ohně, výbuchy
a ohňostroje. Ve skutečnosti tyhle věci byly a jsou stejně skutečné jako já
sama. Některé doteky na mně zůstaly navždy. Neodplavou. Nezmizí v odpadu.
Když zůstanu úplně zticha, slyším, jak si tichounce zpívají. Jsou v mých vlasech,
běží mi dolů po páteři a polibky mi zůstaly sedět na tvářích jako malí motýlci.
Ústy se mi rozlije chuť alkoholu. Jsem hluboce přítomná a soustředěná.
Pod zaklenutým stropem se začínají sbírat mraky. Odpařující
se voda stoupá v točících se vírech a zůstává viset pod nízkou klenbou. Odpočítávám
vteřiny. Zrcadlo se potí a kolem chuchvalců cukrové vaty pod stropem začínají
poletovat včelky. Konečně se něžně rozpleskají kapky. S cinkáním narážejí
na hladinu ve vaně, odstřikují od dlaždiček a vsakují se do ručníků. Plní
kelímky se zubními kartáčky, šumí v listech umělých květin a řinou se mi
po tvářích. Odhrnuji si vlasy dozadu, šťastná, dojatá a vděčná.
Tohle jsem já. Jenom já. Až na kůži, až do morku kostí.
Navždy.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat