Je úterý, 15:20. Stojíš v poli a čekáš na zázrak. Pánbůh nahoře odhodil cigaretu a žhavý nedopalek teď směřuje dolů, bez jediného zvuku klouže jako fénixovo peříčko absolutní nicotou a klesá níže a níže, až se před ním rozestoupí mraky. Atmosférou se rozběhnou kola, jako když hodíš kámen na vodní hladinu. Ty zatím přešlapuješ na místě, pod nohama strniště, a vzhlížíš k obloze, která cedí zbloudilé sluneční světlo do paprsků důstojně a rozhodně roztínajících šedivá oblaka a mířících k zemi jako zlaté šípy. To je jako na divadle, říkáš si, zatímco si nevědomky koušeš spodní ret, s rukama v kapsách.
Světlo začne ještě víc sílit, reflektory se rozžhaví naplno. Božské špačky mají rozměry velkoměst, to jsi nevěděl. Nebe se konečně s hromovým praskotem protrhne, nitky povolí a vyvalí se zářivě bílý vnitřek, jako když dírou v kalhotách zasvítí bílá kůže. Čím je vlastně vyplněné nebe? Je to podobné vatě? Či spíš tekutině, jako je třeba láva? Nebo sklivec? Boží oko rozříznuté skalpelem. Co všechno se dá zažít, když si člověk jednou nadejde zkratkou, kdo by to byl řekl.
Napjaté statické ticho rozstřelí hlasité odbíjení kostelních zvonů. Vzduch se vlní, celý svět rezonuje a divně se deformuje, jako by se roztékal na skleněné desce, poskakující obraz televizního vysílání se špatným analogovým signálem. Nejsou to zvony odvedle ze vsi, ani ty z města za kopcem, které prozrazuje jen čnící zámecká věž podobná osamělé pastelce v hrníčku. Tohle jsou božské zvony, sklouzneš pohledem na hodinky a zjišťuješ, že pánbíčkovi to jde o dvě minuty napřed. Konečky prstů se ti chvějí, naplněné tou nejčistší a nejdokonalejší energií. Sevřeš pěst a držíš v ní celý vesmír, planety ti narážejí do zavřené dlaně jako lapené mouchy.
Ze zlatých otvorů v nebi se vylijí vodopády jisker. Za nimi následuje andělský předvoj. Nejprve to připomíná roj světlušek. Podvědomě čekáš roztomilé baculaté děti v plínách, takže jsi překvapený, když jim prvně pohlédneš do tváře. Jsou to pohledy oživlých mramorových soch. Všechny tvé smysly pracují naplno. Zorničky se ti zúžily do špendlíkových hlaviček obklopených dvěma oceány. Když se sytě znějící zvony začnou prolínat s hudbou, kterou s sebou přinášejí andělé, tak zvuk nejen slyšíš, ale také hmatáš. Vida, tak bůh si potrpí na odvážná kytarová sóla a hluboké zemité basy, to jsou věci.
I přes svá kamenná těla andělé klesají velmi lehce, jako polyetylenové sáčky v mírném vánku. Postupně přistávají na posečeném poli. Každý z nich má dobré čtyři metry, vyrostou kolem tebe v husté chaotické sloupořadí. Jsi v kamenném lese, jehož duše ti šumí a praská v uších jako gramofonová deska. Na jazyku pojednou ucítíš tu nejdokonalejší chuť. Právě jsi poznal to, co doposud člověk dnešní doby nepoznal. Ten pocit se ti postupně šíří po jazyku, patře a hladce ti klouže jícnem do žaludku. Cítíš, jak se ti v hrudníku rozlévá utěšující hřejivý ohýnek. To se podívejme, tak nebeská mana chutná jako den rozležené chilli con carne. Vždycky sis myslel, že to bude sladké, dejme tomu jako sachr z cukrárny pod věží, ale bůh naštěstí disponuje absolutním vkusem.
Už je čas znovu pozvednout hlavu vzhůru. Omotáni svými rozevlátými rouchy sestupují svatí. Jejich hlavy tonou v tekuté zlaté záři. Štíhlé prsty ční v esteticky působivých gestech proti nebi, v němž se přelévají barvy jako na povrchu právě vyfouknuté bubliny. Do nosu zhluboka nasaješ vůni, kterou kolem sebe světci šíří. Něco mezi Chanelem no. 5 a na sádle smaženými bramboráky. Tak trochu jsi tušil, že bramboráky musí být božím dílem, ale stejně nevycházíš z příjemného údivu. Světélkující svatí se vznášejí nad kamennými anděly a zvlněné drapérie z těch nejvybranějších látek celou scenérii měkce přikrývají jako moskytiéra.
Poprvé tě napadne ohlédnout se za sebe a zjišťuješ, že tu zdaleka nejsi sám. Za tebou vře dav. Vepředu stojí policejní auta, jejichž majáky vysílají modravé záblesky, v nichž tančí efektní dým stoupající z mezí. Tohle je fakt dobrý koncert, napadá tě spokojeně. Skvělá pařba. Holky začínají být hysterické a odhazují podprsenky a kalhotky. Policajti v zářivě žlutých reflexních vestách se snaží úplně marně. Mají účinek plaňkového plotu stojícího v cestě rozjetému tanku.
Staneš se součástí živočišného davu, jehož členové divoce objímají anděly i ostatní svědky zázraku. Sexuální napětí vzrůstá každou vteřinou, v hlavě ti hrozí explodovat vodíková puma. Dav se smršťuje a roztahuje v šílených orgastických kontrakcích. Pokaždé, když si myslíš, že už to nemůže být lepší, přijde nová vlna slasti, která tě přesvědčí o pravém opaku. Srdce ti buší ve stále rychlejším a rychlejším tempu, svět před očima ti pohasíná a opět se rozsvěcuje, až nakonec v poslední sekundě ticha před vrcholem zazáří oslnivě bílým plamenem. Přichází sám bůh. Nemá rád, když se nedopalkem trefí do slámy. Rozhodně na něm několikrát otočí svou obří patou a ujistí se, že pole kolem něj už nedoutná.
Je další den, 14:20. Náhodní kolemjdoucí tě nacházejí ležet obličejem k zemi. Blesk ti na těle vykreslil božsky krásné ohnivé znamení.
Žádné komentáře:
Okomentovat