Mezi psem a vlkem

Potkávám ji jakoby mimoděk.

Spolu po vlastní ose.

Ahoj.
Ahoj.
Neprotneme se, jen vedle sebe tak bezhlesně kloužeme.
Půjdeme?
Tak jo.

Popíjíme a mluvíme o životě. O pěstování pokojovek. O dobrých dovolenkových destinacích, při tomto tématu taktně přecházím nedostatek či přebytek partnerů na jedné nebo druhé straně. O tom, že zítra zase bude pršet a horka už snad pominou. Říkám, že poslední dobou toho víc vypiju, než sním. Ona se směje, buď nechápe, že to myslím vážně, nebo je jí to jedno.

***

V drahých načančaných výlohách se vlní nekonečný dav. Světla svítí, blýskavé věci se blyští, odpadky přetékají z odpadkových košů, vše je na svém místě. Víceméně. Každý je spokojený. Naše ruce se pohupují blízko, nakonec do sebe vklouznou, a tak kráčíme bok po boku. Řetěz aut je nekonečný, semafory rozjíždí večerní disko. Blížíme se k podchodu, rozpékanou pizzou a močí páchnoucí díře obroubené barevnými žárovkami. Jackpot, zapulzuje – mně a jí – agresivně nad hlavami, když mizíme v tunýlku.

Něco mi říká, a tak přikyvuju.

Ano, určitě.
Soustředím se, aby jedna noha následovala druhou.
Nahoře zadrnčí tramvaj a ten zvuk mi zajíždí do mozku jako kotouč cirkulárky.

Znovu na povrchu, kolem nás šumí pořád hustý provoz. Netuším, jestli se teď loučíme. Zírá na mě, souběžná přímka, šipka v ose hlavní třídy. V dálce svítí ciferník na věži jako velké rybí oko. Vjedu jí  jednou rukou do vlasů, zatahám, druhou zlehka plácnu po zadku a nechám dlaň tam, kde dopadne. Cítím horké maso. Visí mi kolem krku. Mám chuť vyrobit z rovné čáry křivku, pro teď ji přitáhnout k sobě a zauzlovat. Její oči jsou dva velké otazníky. Téměř neznatelně souhlasím, zná mě, a tak si toho všimne. Pohladí mě po tváři. Neuvědomuju si, kdy se naše rty stihly setkat, ale najednou tam stojíme přisátí na sebe, lidi nás obcházejí a socha nějakého velikána přes cestu raději sleduje můry, které právě odstartovaly další sebevražedné kolo nalétávání do nažhavených výbojek.

Celkem oceňuju, když je opilá. Alkohol jí přidává na sebevědomí, pohybuje se nějak ladněji, zápěstí a kotníky omotané neviditelnými provázky končícími v rukou virtuózního loutkovodiče. Odhazuje oblečení s jistou chladnokrevností, kterou jsem u ní doposud nepoznal. Upíjím kohoutkovou vodu, neperlivou s příchutí chlóru, a malou chvíli se jen tak dívám. Potom si stáhnu triko přes hlavu. Ona stojí u otevřeného okna, přistoupím k ní zezadu, položím ruce na prsa a pak se pod námi zhoupne propast prosvětlená několika zpozdilými žlutými obdélníky.

***

Vchází do místnosti s připitoměle polopřítomným výrazem někoho, kdo se posledních dvanáct hodin živil výhradně spermatem. Má vyčesané vlasy, její zaoblené tělo připomíná krejčovskou pannu. Mé dojmy z celé scenérie jsou poněkud ambivalentní. Prozatím zívnu, vedle mě je vyležený důlek. Loupne po mně pohledem a já si uvědomuju, že její únava je čistě fyzická. Ještě pořád na sobě nemá žádné oblečení. Byl bych rád, kdybych viděl nějakou stopu nejistoty. Najednou intenzivně pociťuju potřebu se na ni pořádně nasrat. Střetnu se s jejíma očima, dva obrovské mechové kruhy, barva řas na dně akvárka. Bičuju zlo v sobě k zuřivosti. V obočí mi poškubává a hlavu mi krájí obrovský bílý střep. Přivírám oči. A ona? Směje se, bez ustání, zvonivě, upřímně. Jako blázen. Očekávám, že svět každou chvíli exploduje a stane se jediným proudem světla, šíleným, intenzivním oslepujícím výstřikem na pozadí absolutní nicoty.

V té chvíli mi to pomalu začíná docházet. Můj přetížený, syčící mozek se snaží vyřešit otázku, zda je jeho aktuální stav příčinou nebo následkem tohoto drobně kolosálně gigantického nedopatření na rádiových vlnách mezi námi. Třeba to včera bylo trochu jinak, než si to pamatuju. Třeba, obcházím kolem té možnosti po špičkách, abych ji nevyplašil, to nebylo mé rozhodnutí, co mě tady dovedlo. Jazyk a patro mám slepené suchým zipem. Skloní se ke mně, její vlasy mi přeběhnou po obličeji jako pavoučí nožky. Působí to, jako by se mi snažila vysát myšlenky z hlavy. Evidentně se jí to daří, najednou si připadám průsvitný jak pauzový papír a taky mám dojem, že možná budu zvracet. Namáhavě si pro sebe rekapituluju události posledních čtyřiadvaceti hodin, z mozku najednou zaprášenou lístkovou kartotéku. Třískám plechovými zásuvkami a hledám odpověď. Couvám v čase, kolem sebe barevné skvrny, pozpátku se šinoucí dav.

Nenávidí mě. Její nenávist se žene jako obrovská vlna, která demoluje vše, co jí přijde do cesty. Na okamžik mi v myšlenkách zasvítí představa mé podoby uplácené z bílého vosku a pletací jehlice v úchopu štíhlých prstů. Zřejmě ji jednoho dne zázračně osvítil zbloudilý sluneční paprsek. Něco se změnilo. Ta dosavadní studená indiference nebyla skutečná. Sleduju její zužující se zorničky, potom to nevydržím a můj pohled uhne na koberec před postelí. Naprosto ztuhlý pozoruju, jak se mezi mými bosými chodidly objevuje úzká, jedovatě zelená hlavička, ze které vystřeluje tenký rozeklaný jazyk. Vypadá to jako hnusná, zbloudilá končetina bez kloubů, neslyšně se vlnící po podlaze. 

Řeč jejího těla je náhle velmi doslovná, nepřikrášlená zbytečnými metaforami.
Ještě, ptá se.
Vypustím vzduch z plic.
Ještě, souhlasím.

Od stropu se spouští liány a girlandy pestrobarevných kytek.
Poslední věc, kterou vidím, je upřený pohled očí bez víček.